Jestli vám to nevadí, zhodnotím si tu pro sebe svůj uplynulý rok :-) Deník si nevedu, tak vlastně blog je v mnohém (spolu s FB) způsob, jak si vzpomenout, co se vůbec dělo! Jelikož mám velice chabou paměť.
Když to tak srovnávám se svým článkem z minulého roku, musím s potěšením konstatovat, že hned dvě věci, které v roce 2012 skončily, se v roce 2013 obnovily. Sice až na poslední chvíli v listopadu, ale našla jsem si přece jen u nás ve městě sbor, do kterého můžu chodit zpívat a neuráží mě to, což mě velice těší. Po každé zkoušce zatím cítím, že už jsem vyšla ze cviku, a navíc sbormistr je momentálně na jakési nebezpečné operaci, ale já věřím, že se všechno v dobré obrátí! :-D No a taky jsem se vrátila na své oblíbené RPG fórum. S politováním musím konstatovat, že můj chov imaginárních poníků neobnovili :-/ No, člověk nemůže mít všechno.
Kvalifikační kurz, do kterého jsem loni skládala tolik nadějí, bohužel nedopadl podle očekávání, ale mně to ani nevadí. Beru to tak, že náznaků, že tudy cesta nevede, bylo už dost :-D Je čas zvolit si cestu novou.
Taky jsem musela kvůli své zatracené kyčli přestat jezdit na koloběžce, béé... ale ono je to asi jedno, protože momentálně to mám do práce zhruba minutu pěšky, a to musím jít pomalu, takže bych stejně nejspíš nejezdila. Ano! Přestěhovala jsem se. Proto taky skoro vůbec nepíšu, pořád totiž musím něco řešit a vymýšlet ohledně nového bytu. No, říkám bytu, ona je to garsonka, ale stejně. Dělali to tam samí místní "experti", takže se nenudíme :-D A ti sousedi... no... škoda mluvit. Ale je to naše! A někde se začít musí, že ano. Novou práci jsem si tedy nenašla, ale já jsem zjistila, že jsem celkem spokojená i v té staré. Uvidíme, co přinese další rok.
Kromě toho jsem se v roce 2013 naučila háčkovat a číst tarot, obě tyto věci mě velice těší a baví. Sice je docela těžké najít si čas na všechny svoje záliby, hlavně když k nim pořád, já hloupá, něco přidávám, ale zas můžu říct, že se nikdy nikdy nenudím, a to je rozhodně to hlavní :-)
Jak už jsem určitě psala, předsevzetí si nedávám, protože když chci něco udělat, udělám to hned, nicméně je pár věcí, které chci udělat právě teď. Za prvé začít cvičit, a to ani ne tak kvůli sobě jako spíš kvůli přítelovi, který se k tomu sám nikdy nedokope, ale já mu ukážu, holomkovi. Za druhé... psát já chci pořád a pořád to nedělám, takže si to jako předsevzetí opět můžu dát :-D A za třetí... rozhodně víc hrát The Sims. Konec roku 2013 mi trochu vylepšil skóre za minulý rok, ale věřím, že to pořád může být lepší! Sice nevím, jak ty dvě poslední věci zkombinuju, ale uvidíme.
V souvislosti kosmetikou si dávám předsevzetí přejít na přírodnější produkty. Nebude to zas tak těžké, v poslední době mám totiž vyloženě odpor mazat na sebe věci, které příliš přírodní nejsou, a ani mojí kůži se to vůbec nelíbí. Není to poprvé, co se mi něco podobného stalo, dřív to bylo třeba u různýc druhů potravin a podobně. Moje tělo mi prostě dává najevo samo, co je pro něj dobré, a já mu ráda vyhovím. Samozřejmě se pokusím o svých přírodních objevech napsat taky několik článků :-)
Ale to nejdůležitější - chci být hlavně šťastná, chci se hodně smát, chci pomáhat a nikomu neukřivdit, chci se stále vyvíjet, učit se nové věci a dělat všechno proto, abych byla spokojená sama se sebou, protože to je místo, kde musím začít, abych byla spokojená i se vším okolo. A přesně tohle všechno přeju i vám :-)
Zobrazují se příspěvky se štítkemmyšlenky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmyšlenky. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 6. ledna 2014
pondělí 18. listopadu 2013
Největší paradox lidského myšlení
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc nad tím kroutím hlavou.
Myslím, že to není poprvé, co se na blogu zmiňuju, že jsem přesvědčená, že lidská mysl je to nejsilnější na světě a pouhými myšlenkami můžeme dosáhnout všeho, co chceme. Čím dál víc si všímám, že se tohle "učení" celkem vesele šíří, noví a noví lidé se rozhodují vzít svůj život do vlastních rukou, přijmout zodpovědnost za svoje myšlenky, řídit je a vytvářet si šťastný život. To mě těší!
Jestli je to pro někoho z vás filozofie zcela neznámá, zkusím to nějak jednoduše shrnout. Jde o přesvědčení, že co existuje v naší mysli, existuje a nebo začne existovat i ve světě kolem nás. Ladění myšlenek přivolává stejně laděnou realitu. To, na co myslíme, se děje a bude dít, dokud formu svých myšlenek nezměníme. To, o čem jsme přesvědčení, že se stane, se stane. Například pokud jsme přesvědčení, že si nás ten krásný mladý muž ani nevšimne, protože nejsme dostatečně dobré, opravdu si nás nevšimne. Pokud myslíme na to, že nemáme peníze a že je to zlé, stále nemáme peníze a je to zlé. Pokud neustále přemýšlíme o tom, že máme problémy a už to nezvládáme, dál se kupí problémy a my je nezvládáme. Další příklad může třeba být známý scénář, kdy si po dlouhé době vzpomeneme na nějakého člověka, kterého jsme už dlouho neviděli, a za pár dní ho najednou potkáme. Nebo taky notoricky známá věc, že pokud si člověk řekne, že se přestane zabývat tím, že je sám a nešťastný a nezadaný, přestane být téměř okamžitě sám, nešťastný a nezadaný. Je to do očí bijící!
Bohužel nekontrolovaná mysl máš spíš tendenci zabývat se těmi negativními věcmi, a pak to dopadá, jak to dopadá. Tolik lidí si přivolává smutek a chudobu a samotu... a svádí to na celý svět kolem, jen ne na sebe. Vlastně je ani nenapadne, že by mohla být chyba někde v nich. A ono se není co divit. Vždyť nic zlého neprovedli, nikomu neublížili, to svět na ně sype jednu ránu za druhou! A přitom by stačilo aspoň trochu korigovat to, na co myslí, a všechno by se mohlo změnit, ale to je za prvé hrozně těžké a za druhé k čemu? Myšlenky přece nemůžou změnit realitu...!
No!
Neříkejte mi, že jste to nikdy v životě neslyšeli. "Raději si nedělej naději, ať nejsi zklamaný." "Čekej pro jistotu to nejhorší." "Chtít můžeš, ale to nemění nic na tom, že to nejde." Smutné na tom je, že i tohle je dokonalý příklad toho, že čemu věříme, to se stane, ač velice nešťastný. Jsme přesvědčeni, že naše myšlenky nic nezmůžou, a tak naše myšlenky nic nezmůžou. Já to chápu, rodiče a učitelé nás chtějí ochránit před zklamáním, jenže právě tím nám paradoxně přinášejí největší překážku, která nám v životě brání dosáhnout toho, po čem toužíme.
Pro mě osobně překonat tuhle bariéru bylo hrozně těžké. Přesvědčit svou mysl, že to dokáže, bylo náročné. A potom ji ještě přesvědčit o existenci a možnosti věcí, o kterých jsem si celý svůj předchozí život myslela, že jsou nemožné, to byl teprve úkol. Vyčistit ze sebe nánosy bordelu a ublížení z minulosti, přijmout sebe samu, postavit se od základů znovu.
Já vím, že jsem o téhle tématice už jednou psala, byl to možná dokonce můj první článek, ale považuju to za natolik důležité, že o tom napíšu klidně ještě desetkrát.
Nevěřte tomu, co vám kdokoli říká! To, že tisíc lidí tvrdí, že je něco nemožné, vůbec neznamená, že je to nemožné. Váš život nezávisí na názorech a zkušenostech kohokoli jiného, ať to jsou klidně generace a generace.
"Nemůžeš pořád dělat jen to, co tě baví." BLBOST
"Jednou jsi dole, jednou nahoře, tak to prostě je, smiř se s tím." BLBOST
"Doktoři říkali, že je to neléčitelné." BLBOST
Nenechte nikoho, nikoho!, aby diktoval váš život, zapomeňte na všechna klišé a statistiky. Tohle jste vy, jste jedineční, nikdy nikdo jako vy nebyl a nikdy nebude, tak proč si někdo myslí, že je na vás odborník? Neposlouchejte rodiče, neposlouchejte profesionály, váš život nevychází z názorů světových kapacit. Vy ho řídíte a vy ho ovládáte a pokud budete chtít a budete tvrdě pracovat a zdokonalovat způsob, jakým o svém životě přemýšlíte, můžete dělat to, co chcete, a můžete to dělat tak, jak to chcete. Jenom se nesmíte bát, nesmíte se nechat odradit a musíte věřit. Jasné??
Myslím, že to není poprvé, co se na blogu zmiňuju, že jsem přesvědčená, že lidská mysl je to nejsilnější na světě a pouhými myšlenkami můžeme dosáhnout všeho, co chceme. Čím dál víc si všímám, že se tohle "učení" celkem vesele šíří, noví a noví lidé se rozhodují vzít svůj život do vlastních rukou, přijmout zodpovědnost za svoje myšlenky, řídit je a vytvářet si šťastný život. To mě těší!
Jestli je to pro někoho z vás filozofie zcela neznámá, zkusím to nějak jednoduše shrnout. Jde o přesvědčení, že co existuje v naší mysli, existuje a nebo začne existovat i ve světě kolem nás. Ladění myšlenek přivolává stejně laděnou realitu. To, na co myslíme, se děje a bude dít, dokud formu svých myšlenek nezměníme. To, o čem jsme přesvědčení, že se stane, se stane. Například pokud jsme přesvědčení, že si nás ten krásný mladý muž ani nevšimne, protože nejsme dostatečně dobré, opravdu si nás nevšimne. Pokud myslíme na to, že nemáme peníze a že je to zlé, stále nemáme peníze a je to zlé. Pokud neustále přemýšlíme o tom, že máme problémy a už to nezvládáme, dál se kupí problémy a my je nezvládáme. Další příklad může třeba být známý scénář, kdy si po dlouhé době vzpomeneme na nějakého člověka, kterého jsme už dlouho neviděli, a za pár dní ho najednou potkáme. Nebo taky notoricky známá věc, že pokud si člověk řekne, že se přestane zabývat tím, že je sám a nešťastný a nezadaný, přestane být téměř okamžitě sám, nešťastný a nezadaný. Je to do očí bijící!
Bohužel nekontrolovaná mysl máš spíš tendenci zabývat se těmi negativními věcmi, a pak to dopadá, jak to dopadá. Tolik lidí si přivolává smutek a chudobu a samotu... a svádí to na celý svět kolem, jen ne na sebe. Vlastně je ani nenapadne, že by mohla být chyba někde v nich. A ono se není co divit. Vždyť nic zlého neprovedli, nikomu neublížili, to svět na ně sype jednu ránu za druhou! A přitom by stačilo aspoň trochu korigovat to, na co myslí, a všechno by se mohlo změnit, ale to je za prvé hrozně těžké a za druhé k čemu? Myšlenky přece nemůžou změnit realitu...!
No!
Neříkejte mi, že jste to nikdy v životě neslyšeli. "Raději si nedělej naději, ať nejsi zklamaný." "Čekej pro jistotu to nejhorší." "Chtít můžeš, ale to nemění nic na tom, že to nejde." Smutné na tom je, že i tohle je dokonalý příklad toho, že čemu věříme, to se stane, ač velice nešťastný. Jsme přesvědčeni, že naše myšlenky nic nezmůžou, a tak naše myšlenky nic nezmůžou. Já to chápu, rodiče a učitelé nás chtějí ochránit před zklamáním, jenže právě tím nám paradoxně přinášejí největší překážku, která nám v životě brání dosáhnout toho, po čem toužíme.
Pro mě osobně překonat tuhle bariéru bylo hrozně těžké. Přesvědčit svou mysl, že to dokáže, bylo náročné. A potom ji ještě přesvědčit o existenci a možnosti věcí, o kterých jsem si celý svůj předchozí život myslela, že jsou nemožné, to byl teprve úkol. Vyčistit ze sebe nánosy bordelu a ublížení z minulosti, přijmout sebe samu, postavit se od základů znovu.
Já vím, že jsem o téhle tématice už jednou psala, byl to možná dokonce můj první článek, ale považuju to za natolik důležité, že o tom napíšu klidně ještě desetkrát.
Nevěřte tomu, co vám kdokoli říká! To, že tisíc lidí tvrdí, že je něco nemožné, vůbec neznamená, že je to nemožné. Váš život nezávisí na názorech a zkušenostech kohokoli jiného, ať to jsou klidně generace a generace.
"Nemůžeš pořád dělat jen to, co tě baví." BLBOST
"Jednou jsi dole, jednou nahoře, tak to prostě je, smiř se s tím." BLBOST
"Doktoři říkali, že je to neléčitelné." BLBOST
Nenechte nikoho, nikoho!, aby diktoval váš život, zapomeňte na všechna klišé a statistiky. Tohle jste vy, jste jedineční, nikdy nikdo jako vy nebyl a nikdy nebude, tak proč si někdo myslí, že je na vás odborník? Neposlouchejte rodiče, neposlouchejte profesionály, váš život nevychází z názorů světových kapacit. Vy ho řídíte a vy ho ovládáte a pokud budete chtít a budete tvrdě pracovat a zdokonalovat způsob, jakým o svém životě přemýšlíte, můžete dělat to, co chcete, a můžete to dělat tak, jak to chcete. Jenom se nesmíte bát, nesmíte se nechat odradit a musíte věřit. Jasné??
úterý 9. dubna 2013
To víte, já jsem ženská...
Je jedna věc, která mě na práci v železářství neuvěřitelně rozčiluje. Teda, je asi víc věcí, ale tohle je ta, kterou mám největší problém překousnout.
Každý den tady slýchám věty typu: "No vidíte, to je tak, když si ženská něco začne sama spravovat..." nebo "To je hrozný, já jsem jenom blbá blondýna, já tomu nerozumím" a podobně. Copak někdo věří tomu, že v děloze se skrývá nějaký retardér, který zabraňuje jejich vlastníkovi zatlouct hřebík do stěny? Bohužel to vypadá, že ano.
Já nemám nic proti tomu, když tomu člověk nerozumí, to je snad normální, já nerozumím většině věcí. Ale přiznám to, aniž bych se vymlouvala na svoje pohlaví nebo cokoli jiného. Neumím to a nerozumím tomu, protože mě to nikdo nenaučil, protože jsem sama líná se to naučit, protože jsem líná to dělat, protože jsem na to moc nešikovná nebo hloupá. Neumím třeba řídit auto, protože nemám absolutně žádný prostorový vnímání a smysl pro orientaci, v autoškole jsem prvních pár hodin neřešila ani tak řazení jako spíš to, abych se vůbec udržela na silnici a nesjela do příkopu. A neřídím, protože se prostě bojím. Ale rozhodně by mě nenapadlo to svádět na svoje pohlaví nebo biochemii nebo cokoli jiného, jsem prostě jenom líná, doufám, že to nějak dopadne a nebudu řízení potřebovat, jsem srab, nemám dost motivace. Ale v žádným případě to nesouvisí s tím, že jsem žena. Nejsem žádná feministka, jenom mě uráží, když někdo maskuje svou neschopnost za svoje pohlaví, hlavně když to pohlaví je i moje
Já vím moc dobře, že ženský a mužský mozek jsou odlišné, ale rozhodně se nedá nějaký stereotyp aplikovat na všechny jedince našeho druhu. A i když nám některé věci dělají problémy, protože na to prostě "nemáme mozek", furt to ještě není důvod se na to vymlouvat.
Tady máte králíčka a kočičku, když už tu musím dneska držkovat :-D
Každý den tady slýchám věty typu: "No vidíte, to je tak, když si ženská něco začne sama spravovat..." nebo "To je hrozný, já jsem jenom blbá blondýna, já tomu nerozumím" a podobně. Copak někdo věří tomu, že v děloze se skrývá nějaký retardér, který zabraňuje jejich vlastníkovi zatlouct hřebík do stěny? Bohužel to vypadá, že ano.
Já nemám nic proti tomu, když tomu člověk nerozumí, to je snad normální, já nerozumím většině věcí. Ale přiznám to, aniž bych se vymlouvala na svoje pohlaví nebo cokoli jiného. Neumím to a nerozumím tomu, protože mě to nikdo nenaučil, protože jsem sama líná se to naučit, protože jsem líná to dělat, protože jsem na to moc nešikovná nebo hloupá. Neumím třeba řídit auto, protože nemám absolutně žádný prostorový vnímání a smysl pro orientaci, v autoškole jsem prvních pár hodin neřešila ani tak řazení jako spíš to, abych se vůbec udržela na silnici a nesjela do příkopu. A neřídím, protože se prostě bojím. Ale rozhodně by mě nenapadlo to svádět na svoje pohlaví nebo biochemii nebo cokoli jiného, jsem prostě jenom líná, doufám, že to nějak dopadne a nebudu řízení potřebovat, jsem srab, nemám dost motivace. Ale v žádným případě to nesouvisí s tím, že jsem žena. Nejsem žádná feministka, jenom mě uráží, když někdo maskuje svou neschopnost za svoje pohlaví, hlavně když to pohlaví je i moje
Já vím moc dobře, že ženský a mužský mozek jsou odlišné, ale rozhodně se nedá nějaký stereotyp aplikovat na všechny jedince našeho druhu. A i když nám některé věci dělají problémy, protože na to prostě "nemáme mozek", furt to ještě není důvod se na to vymlouvat.
Tady máte králíčka a kočičku, když už tu musím dneska držkovat :-D
pondělí 8. dubna 2013
Péče o nehty a zajímavý příběh ze života
Nevím jak vaše nehty, ale ty moje v kontaktu s lakem hrozně trpí. Nemluvě o kontaktu s odlakovačem. Hrozně se mi lámou, třepí, slábnou, odbarvují se... Myslela jsem si, že s tím se prostě nedá nic dělat, že mám slabé nehty a potřebují si po každém lakování odpočinout a odrůst. Používání podlaků mi vůbec nepomáhalo, různé balzámy na nehty také ne.
No ale stejně jsem neztrácela v nitru duše naději a nakonec jsem přece jen zjistila, že to tak vůbec nemusí být! Akorát se musí vědět, jak na to. Neříkám, že vím, jak na to. Ale vím, jak na to se svými nehty :-)
Jako podlak jsem začala používat lak proti štěpení a lámání nehtů od Avonu. Cožééé, už zas ten Avon, to snad néé! :-D Nejdřív jsem si pořád říkala, že to určitě nebude fungovat a kdesi cosi, ale když je člověk dostatečně zoufalý, zkusí ledacos. Takže jsem ho zkusila a nelituju, protože on, mrcha, fakt asi funguje. A za stovku to není ani tak drahé. Měla jsem už různé podlaky, i dražší, a z toho nebylo nic.
Znám lidi, kteří si po odlakování hned zas nanesou lak. Tak to by moje nehty asi nepřežily, nejspíš by mi po pár takových procedurách slezly. Proto po odlakování na nehty místo laku dávám olejíček od Gabrielly Salvete, který už mám nějakou dobu a přijde mi opravdu dobrý a účinný pro výživu nehtů. Jako já nepochybuju, že se dá sehnat i levněji jako normální olej, bez připlácení za lahvičku, štěteček a značku. Ale ani u nehtů nepodceňuju placebo efekt a ono v téhle formě je to pro mou mysl takové přesvědčivější. Nevím ale, co to je přesně za olej, voní z něj nějaké citrusy, řekla bych, ale to ještě nic neznamená. Mám ho už tak dlouho, a přesto mě dřív nenapadlo, že by byl asi dobrej nápad ho nanést hned na odlakované, nejvíc vysušené nehty. No, někteří z nás jsou prostě pomalejší, ale nakonec jsem na to přece jen přišla :-D Zároveň s nehty mi tento olej taky zjemní nehtovou kůžičku, což je plus.
Od té doby, co používám tyhle dvě věci, nemám s nehty vůbec problémy. Jsou i odlakované hezké, pevné a můžu si je nechat narůst, aniž bych je musela pořád stříhat kvůli třepení. Hodně z vás si asi teďka říká, že zas někdo objevil Ameriku, to je mi jasné :-D Ale třeba aspoň někomu je tento výčet vyzkoušených produktů k užitku :-)
Máte vy nějaké tipy na péči o nehty? Budu ráda, když se podělíte!
Než se rozloučím, řeknu vám zajímavý příběh.
Znáte tumblr? No, jestli neznáte, tak tam nechoďte. Spokojte se s vysvětlením, že je to šílené místo a ukradne vám duši. Je to internetová stránka určená původně... já ani nevím, ale dnes se tam sdílí obrázky, gify a šílenosti. Samozřejmě taky umění, fotografie, ale to je bohužel menšinová část, aspoň mám ten dojem.
Ale k věci, tumblr mi ukradl duši. Bránila jsem se docela dlouho, ale nakonec mě dostal. Nějak se asi po dvou nebo třech týdnech stalo, že jsem se rozhodla napsat jedné uživatelce na její výzvu. Neptejte se na podrobnosti, bylo to fanynkovské a šílené a nechcete to vědět. Každopádně, naše korespondence pokračovala, protože jsme postupně zjišťovaly, že se nám líbí ty samé věci a máme ty samé preference, názory... ohledně fanynkování, samozřejmě. A když říkám fanynkování, myslím tím Hobita. Já vám říkala, že to nechcete vědět.
A tak jsme se dostaly k otázce toho, že obě jsme online ve stejný čas, čili našeho bydliště. A od té chvíle to začalo být opravdu divné. No řeknu vám to asi takhle. Z miliónů uživatelů jsem napsala osobě, která nejen že je z ČR, ale je ze sousedního města a jezdí k nám do města učit angličtinu a vypomáhat v kočičím útulku, kterému já sama taky přispívám. Dokonce jsem na jeho stránkách četla, že k nim chodí vypomáhat dívka, které jsem vždy záviděla, že tam může být se všema těma kočičkama. Jo, tak přesně tu jsem minulý pátek potkala na tumblru. A je to má spřízněná duše!
Já to pořád říkám. Některé věci jsou příliš nepravděpodobné na to, aby se staly náhodou!
No ale stejně jsem neztrácela v nitru duše naději a nakonec jsem přece jen zjistila, že to tak vůbec nemusí být! Akorát se musí vědět, jak na to. Neříkám, že vím, jak na to. Ale vím, jak na to se svými nehty :-)
Jako podlak jsem začala používat lak proti štěpení a lámání nehtů od Avonu. Cožééé, už zas ten Avon, to snad néé! :-D Nejdřív jsem si pořád říkala, že to určitě nebude fungovat a kdesi cosi, ale když je člověk dostatečně zoufalý, zkusí ledacos. Takže jsem ho zkusila a nelituju, protože on, mrcha, fakt asi funguje. A za stovku to není ani tak drahé. Měla jsem už různé podlaky, i dražší, a z toho nebylo nic.
Znám lidi, kteří si po odlakování hned zas nanesou lak. Tak to by moje nehty asi nepřežily, nejspíš by mi po pár takových procedurách slezly. Proto po odlakování na nehty místo laku dávám olejíček od Gabrielly Salvete, který už mám nějakou dobu a přijde mi opravdu dobrý a účinný pro výživu nehtů. Jako já nepochybuju, že se dá sehnat i levněji jako normální olej, bez připlácení za lahvičku, štěteček a značku. Ale ani u nehtů nepodceňuju placebo efekt a ono v téhle formě je to pro mou mysl takové přesvědčivější. Nevím ale, co to je přesně za olej, voní z něj nějaké citrusy, řekla bych, ale to ještě nic neznamená. Mám ho už tak dlouho, a přesto mě dřív nenapadlo, že by byl asi dobrej nápad ho nanést hned na odlakované, nejvíc vysušené nehty. No, někteří z nás jsou prostě pomalejší, ale nakonec jsem na to přece jen přišla :-D Zároveň s nehty mi tento olej taky zjemní nehtovou kůžičku, což je plus.
Od té doby, co používám tyhle dvě věci, nemám s nehty vůbec problémy. Jsou i odlakované hezké, pevné a můžu si je nechat narůst, aniž bych je musela pořád stříhat kvůli třepení. Hodně z vás si asi teďka říká, že zas někdo objevil Ameriku, to je mi jasné :-D Ale třeba aspoň někomu je tento výčet vyzkoušených produktů k užitku :-)
Máte vy nějaké tipy na péči o nehty? Budu ráda, když se podělíte!
Než se rozloučím, řeknu vám zajímavý příběh.
Znáte tumblr? No, jestli neznáte, tak tam nechoďte. Spokojte se s vysvětlením, že je to šílené místo a ukradne vám duši. Je to internetová stránka určená původně... já ani nevím, ale dnes se tam sdílí obrázky, gify a šílenosti. Samozřejmě taky umění, fotografie, ale to je bohužel menšinová část, aspoň mám ten dojem.
Ale k věci, tumblr mi ukradl duši. Bránila jsem se docela dlouho, ale nakonec mě dostal. Nějak se asi po dvou nebo třech týdnech stalo, že jsem se rozhodla napsat jedné uživatelce na její výzvu. Neptejte se na podrobnosti, bylo to fanynkovské a šílené a nechcete to vědět. Každopádně, naše korespondence pokračovala, protože jsme postupně zjišťovaly, že se nám líbí ty samé věci a máme ty samé preference, názory... ohledně fanynkování, samozřejmě. A když říkám fanynkování, myslím tím Hobita. Já vám říkala, že to nechcete vědět.
A tak jsme se dostaly k otázce toho, že obě jsme online ve stejný čas, čili našeho bydliště. A od té chvíle to začalo být opravdu divné. No řeknu vám to asi takhle. Z miliónů uživatelů jsem napsala osobě, která nejen že je z ČR, ale je ze sousedního města a jezdí k nám do města učit angličtinu a vypomáhat v kočičím útulku, kterému já sama taky přispívám. Dokonce jsem na jeho stránkách četla, že k nim chodí vypomáhat dívka, které jsem vždy záviděla, že tam může být se všema těma kočičkama. Jo, tak přesně tu jsem minulý pátek potkala na tumblru. A je to má spřízněná duše!
Já to pořád říkám. Některé věci jsou příliš nepravděpodobné na to, aby se staly náhodou!
středa 13. února 2013
Meditace k obnovení rovnováhy
Dneska bych se s vámi ráda podělila o velice stručnou meditaci, kterou používám vždycky, když cítím, že nejsem tak úplně ve své kůži. Když je mi fyzicky nebo psychicky zle nebo se cítím prostě "šedivě". Docela často ji dělám i za pochodu někde venku nebo třeba doma, když jsem pro nic za nic protivná na ostatní, prostě je to takové univerzální, kdykoli potřebuju vylepšit náladu nebo doplnit pozitivní energii :-)
Jen chci předem říct, že se tady nesnažím být nějaký odborník na čakry nebo působení barev, tohle cvičení jsem sice na nich tak trochu založila, ale je pojato velice subjektivně a je uděláno tak, aby bylo mně osobně příjemné, ne na poznatcích lidí, kteří se tím zabývají a narozdíl ode mě o tom něco ví. Jen abyste věděli :-)
Je čas se dát do pořádku a naplnit se barvami. Je čas barvy vyzařovat a být pozitivní, je čas zase dostat všechno pod kontrolu. Základem je země, na které stojím. Velká koule životní síly, která bublá a tvoří. Cítím, jak mi po nohou stoupá nahoru krásná červená barva, zářivá a odhodlaná tvarovat svět a dělat ho lepším. Usazuje se v oblasti kostrče, kde se rozzáří a naplňuje mě optimismem a energií uskutečňovat to, co si přeju. S touhle zářivou, nádhernou červenou pro mě není žádná překážka problém. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.
Po nohou mi začíná ze země šplhat oranžová, cítím teplo, jak se dostává až do břicha, kde se z ní stává sytá, zářivá, oranžová koule. Dává mi jistotu, kterou můžu čerpat z přítomnosti druhých lidí, které mám ráda. Možná se mnou teď zrovna nejsou, ale díky teplé oranžové záři můžu cítit jejich přítomnost a radovat se z ní. Cítím, jak moc je mám ráda a jak mi pomáhají v tolika věcech, které dělám. Vím, že spolu toho můžeme tolik dokázat, protože víc hlav víc ví a víc rukou víc udělá. Cítím, že jsem součástí kolektivu, ve kterém je mi dobře a který mě inspiruje. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.
Cítím radostné chvění, když mi po nohou pomalu začíná stoupat žlutá, která se nakonec usazuje někde tam, kde mám bránici. Nádherné, žluté světlo zářící do okolí. Cítím, že ač součást kolektivu, jsem neopakovatelná osobnost. Nejen mezi lidmi, které znám, ale na celém světě. Nikdo nemá stejnou žlutou jako já. Cítím svoje individuální schopnosti, ve kterých vynikám, svoje přáni a sny, které s energií červené a spoluprácí oranžové dokážu dovést do neopakovatelného a jedinečného konce. Vím, že mám potenciál svou osobností užitečně přispět svému okolí. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.
Cítím chladivé uklidnění toho všeho, čím mě předchozí barvy rozechvěly, když do mě z okolí začíná proudit zelená. Nechávám se jí obklopit a ona si nachází cestu do mého těla, kde se rozzáří ve středu srdce. Cítím, jak mi sedí v hrudi a ozdravuje moje tělo i mysl, přináší svěžest a pohodlí. Cítím, jak mě pročišťuje a obnovuje, odnáší nánosy strachů a nemocí, které mi ležely na srdci. Cítím, že s její pomocí nejen že dokážu být zdravá a klidná, ale můžu také ozdravovat své okolí a naplňovat ho klidem a pohodou. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.
Začínám se ještě víc povznášet na mysli, když do mě odněkud shora začíná proudit nádherná modrá barva. Nakonec se usadí v oblasti krku, kde se rozzáří do všech stran. Obrací moji mysl o kousek výš a dává mi důvěru v to, že nejen vůle a vědomé činy mohou správně ovládat můj život. Přináší mi intuici a pobídnutí, abych nezapomínala na svůj vnitřní hlas, který mě řídí správným směrem, přestože nechápu přesně proč. Cítím, že mi dává schopnost lehce komunikovat se svým vnitřním světem, ale i se světem okolo mě. Představuji si, jaké krásné tóny a jaká vlídná slova mohu vydat z hlasivek, které jsou prozářeny tou krásnou modrou barvou. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.
Něžná modrá prýštící zeshora začíná pomalu přecházet v indigovou, která se usazuje na mém čele, mezi očima. Září do mé mysli a já cítím, že mi otevírá dveře, které mi byly dosud zavřeny. Dává mi nahlédnout do světa, kde sídlí bytosti, které nade mnou bdí a pomáhají mi. Nikdo neví, co jsou zač, jenom já, protože jsou tu pro mě. Cítím, že mohu do nich vložit svou důvěru, protože mi dokážou pomoci s čímkoli, a to tak lehce, jak si nikdo z nás na zemi nedokáže vysvětlit. Cítím, že mě pobízejí, abych jim naslouchala, abych jim vložila do rukou svůj osud, protože se o mě dobře postarají. Cítím se ujištěna a uklidněna, že za vším, co dělám, se skrývá nějaký smysl, přestože si ho někdy hned neuvědomím. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.
Začínám vnímat, že se mi do hlavy zeshora vlévá poslední barva, krásná a sytá fialová. Usazuje se na vrcholku hlavy a její příliv nepřestává, zářivá koule sedící mi na hlavě se zvětšuje a nemá omezení. Cítím, že je to přímá cesta, přímé spojení s tím, kdo je nade mnou. Nikdo neví, kdo nebo co to je, jenom já to vím, protože je tu jen pro mě. Cítím, že ke mně neustále promlouvá. A také cítím, že většinou nerozumím nebo vůbec neslyším, je tu neustále prostor pro sebezdokonalování, kterým se můžu po krůčcích přiblížit ke věcem, které skrývá fialová barva. Cítím, že jsem součástí něčeho, co převyšuje mou osobu a můj život. Přesto ale vím, že já, v tento moment a na tomto místě, jsem nenahraditelná. Že mám sílu vykonávat to, o čem sním, že jsem užitečnou součástí a zároveň neopakovatelným jedincem, že mám sílu léčit své okolí a obohacovat ho myšlenkami zformulovanými do správných slov, že je o mě postaráno a ten, kdo nade mnou bdí, mi není skryt, pokud budu pozorně sledovat a poslouchat. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.
Prodýchávám všechny barvy, uvědomuji si, že nyní ze mě všechny vyzařují a přinášejí krásu a harmonii jak do mého vnitřního světa, tak do světa vně.
Na závěr si představím, že ze středu mého těla, zrovna tam, kde září zelená barva u mého srdce, vyrůstají křídla. Až moc často jsou celá zkroucená a pomačkaná, není na ně čas a prostor, kde jimi mávat. Ale nyní je to jinak. Pomalu roztahuji svoje krásná, zářící křídla. Žádný prostor kolem mě je neomezuje a já cítím úlevu a potěšení z toho, že se můžu konečně protáhnout. Nakonec svá křídla roztáhnu do jejich plné délky. Nikdo neví, jak jsou velká a jak vypadají, jenom já, protože jsou moje. Vnímám svoje rozpřažená křídla a dokonalou svobodu, kterou nyní mají a kterou mi tím dávají. Naprosto volně, zhluboka dýchám. Tento pocit si můžu vychutnávat tak dlouho, jak chci. V mém těle jsou vyváženy a sladěny všechny barvy a necítím žádná omezení, jen radost, energii a dobrou náladu, kterou mi uvědomění mých barev a křídel přináší.
Tak, tohle je tedy moje meditace :-) Všimla jsem si, že první tři barvy do sebe většinou naliju bez problémů poměrně rychle, ty další ale už chtějí víc soustředění. Ještě mám co trénovat :-)
Doufám, že se vám tento článek líbil a nepřišel vám úplně zbytečný. I když, to byste asi tohle už nečetli, kdyby ano! Děkuji tedy každému, kdo se dočetl až sem :-) Máte i vy svoje meditace nebo nějaké metody, jak se rychle dostat z úzkých ven?
Jen chci předem říct, že se tady nesnažím být nějaký odborník na čakry nebo působení barev, tohle cvičení jsem sice na nich tak trochu založila, ale je pojato velice subjektivně a je uděláno tak, aby bylo mně osobně příjemné, ne na poznatcích lidí, kteří se tím zabývají a narozdíl ode mě o tom něco ví. Jen abyste věděli :-)
Je čas se dát do pořádku a naplnit se barvami. Je čas barvy vyzařovat a být pozitivní, je čas zase dostat všechno pod kontrolu. Základem je země, na které stojím. Velká koule životní síly, která bublá a tvoří. Cítím, jak mi po nohou stoupá nahoru krásná červená barva, zářivá a odhodlaná tvarovat svět a dělat ho lepším. Usazuje se v oblasti kostrče, kde se rozzáří a naplňuje mě optimismem a energií uskutečňovat to, co si přeju. S touhle zářivou, nádhernou červenou pro mě není žádná překážka problém. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.Po nohou mi začíná ze země šplhat oranžová, cítím teplo, jak se dostává až do břicha, kde se z ní stává sytá, zářivá, oranžová koule. Dává mi jistotu, kterou můžu čerpat z přítomnosti druhých lidí, které mám ráda. Možná se mnou teď zrovna nejsou, ale díky teplé oranžové záři můžu cítit jejich přítomnost a radovat se z ní. Cítím, jak moc je mám ráda a jak mi pomáhají v tolika věcech, které dělám. Vím, že spolu toho můžeme tolik dokázat, protože víc hlav víc ví a víc rukou víc udělá. Cítím, že jsem součástí kolektivu, ve kterém je mi dobře a který mě inspiruje. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.Cítím radostné chvění, když mi po nohou pomalu začíná stoupat žlutá, která se nakonec usazuje někde tam, kde mám bránici. Nádherné, žluté světlo zářící do okolí. Cítím, že ač součást kolektivu, jsem neopakovatelná osobnost. Nejen mezi lidmi, které znám, ale na celém světě. Nikdo nemá stejnou žlutou jako já. Cítím svoje individuální schopnosti, ve kterých vynikám, svoje přáni a sny, které s energií červené a spoluprácí oranžové dokážu dovést do neopakovatelného a jedinečného konce. Vím, že mám potenciál svou osobností užitečně přispět svému okolí. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.
Cítím chladivé uklidnění toho všeho, čím mě předchozí barvy rozechvěly, když do mě z okolí začíná proudit zelená. Nechávám se jí obklopit a ona si nachází cestu do mého těla, kde se rozzáří ve středu srdce. Cítím, jak mi sedí v hrudi a ozdravuje moje tělo i mysl, přináší svěžest a pohodlí. Cítím, jak mě pročišťuje a obnovuje, odnáší nánosy strachů a nemocí, které mi ležely na srdci. Cítím, že s její pomocí nejen že dokážu být zdravá a klidná, ale můžu také ozdravovat své okolí a naplňovat ho klidem a pohodou. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.Začínám se ještě víc povznášet na mysli, když do mě odněkud shora začíná proudit nádherná modrá barva. Nakonec se usadí v oblasti krku, kde se rozzáří do všech stran. Obrací moji mysl o kousek výš a dává mi důvěru v to, že nejen vůle a vědomé činy mohou správně ovládat můj život. Přináší mi intuici a pobídnutí, abych nezapomínala na svůj vnitřní hlas, který mě řídí správným směrem, přestože nechápu přesně proč. Cítím, že mi dává schopnost lehce komunikovat se svým vnitřním světem, ale i se světem okolo mě. Představuji si, jaké krásné tóny a jaká vlídná slova mohu vydat z hlasivek, které jsou prozářeny tou krásnou modrou barvou. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.Něžná modrá prýštící zeshora začíná pomalu přecházet v indigovou, která se usazuje na mém čele, mezi očima. Září do mé mysli a já cítím, že mi otevírá dveře, které mi byly dosud zavřeny. Dává mi nahlédnout do světa, kde sídlí bytosti, které nade mnou bdí a pomáhají mi. Nikdo neví, co jsou zač, jenom já, protože jsou tu pro mě. Cítím, že mohu do nich vložit svou důvěru, protože mi dokážou pomoci s čímkoli, a to tak lehce, jak si nikdo z nás na zemi nedokáže vysvětlit. Cítím, že mě pobízejí, abych jim naslouchala, abych jim vložila do rukou svůj osud, protože se o mě dobře postarají. Cítím se ujištěna a uklidněna, že za vším, co dělám, se skrývá nějaký smysl, přestože si ho někdy hned neuvědomím. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.Začínám vnímat, že se mi do hlavy zeshora vlévá poslední barva, krásná a sytá fialová. Usazuje se na vrcholku hlavy a její příliv nepřestává, zářivá koule sedící mi na hlavě se zvětšuje a nemá omezení. Cítím, že je to přímá cesta, přímé spojení s tím, kdo je nade mnou. Nikdo neví, kdo nebo co to je, jenom já to vím, protože je tu jen pro mě. Cítím, že ke mně neustále promlouvá. A také cítím, že většinou nerozumím nebo vůbec neslyším, je tu neustále prostor pro sebezdokonalování, kterým se můžu po krůčcích přiblížit ke věcem, které skrývá fialová barva. Cítím, že jsem součástí něčeho, co převyšuje mou osobu a můj život. Přesto ale vím, že já, v tento moment a na tomto místě, jsem nenahraditelná. Že mám sílu vykonávat to, o čem sním, že jsem užitečnou součástí a zároveň neopakovatelným jedincem, že mám sílu léčit své okolí a obohacovat ho myšlenkami zformulovanými do správných slov, že je o mě postaráno a ten, kdo nade mnou bdí, mi není skryt, pokud budu pozorně sledovat a poslouchat. Prodýchávám tuto barvu, cítím, jak v mém těle září a jak mi přináší radost.Prodýchávám všechny barvy, uvědomuji si, že nyní ze mě všechny vyzařují a přinášejí krásu a harmonii jak do mého vnitřního světa, tak do světa vně.
Na závěr si představím, že ze středu mého těla, zrovna tam, kde září zelená barva u mého srdce, vyrůstají křídla. Až moc často jsou celá zkroucená a pomačkaná, není na ně čas a prostor, kde jimi mávat. Ale nyní je to jinak. Pomalu roztahuji svoje krásná, zářící křídla. Žádný prostor kolem mě je neomezuje a já cítím úlevu a potěšení z toho, že se můžu konečně protáhnout. Nakonec svá křídla roztáhnu do jejich plné délky. Nikdo neví, jak jsou velká a jak vypadají, jenom já, protože jsou moje. Vnímám svoje rozpřažená křídla a dokonalou svobodu, kterou nyní mají a kterou mi tím dávají. Naprosto volně, zhluboka dýchám. Tento pocit si můžu vychutnávat tak dlouho, jak chci. V mém těle jsou vyváženy a sladěny všechny barvy a necítím žádná omezení, jen radost, energii a dobrou náladu, kterou mi uvědomění mých barev a křídel přináší.
Tak, tohle je tedy moje meditace :-) Všimla jsem si, že první tři barvy do sebe většinou naliju bez problémů poměrně rychle, ty další ale už chtějí víc soustředění. Ještě mám co trénovat :-)
Doufám, že se vám tento článek líbil a nepřišel vám úplně zbytečný. I když, to byste asi tohle už nečetli, kdyby ano! Děkuji tedy každému, kdo se dočetl až sem :-) Máte i vy svoje meditace nebo nějaké metody, jak se rychle dostat z úzkých ven?
pátek 25. ledna 2013
Věříte na jednorožce?
Já ano.
Do domu, kde teď bydlím, jsme se přistěhovali asi před dvaceti lety. Spali jsme nejdřív ve stanu na zahradě, protože bylo na domě hodně práce. Bylo to v létě, takže to nebylo žádné trauma z dětství, naopak :-) Do dnes si živě pamatuju sen, který se mi zdál, když jsem poprvé usnula na posteli po nastěhování do domu. Zdálo se mi, že jsem měla jednorožce. Byl vysoký, krásný a stříbrný a já si ho vedla novou ulicí, ve které jsem teď bydlela, a krmila jsem ho měsíčními nitkami, což byla vlákna měsíčního světla, která se zamotala do trávy a zůstala tam. A to, co se člověku zdá první noc v nové posteli, se přece vždycky splní, ne? :-)
Pravděpodobně si teď říkáte, co to sakra melu. Proč sem zas tahám jednorožce? No, to máte tak... mám je ráda a chci je tady mít :-D O racionální vysvětlení bych se mohla snažit, ale beztak by mi to nikdo nesežral. Zkrátka a dobře, když už tu budu mít duhu, jednorožci a jejich přátelé nemohou chybět, jak vidíte, dokonce jsem si na to všechno udělala speciální rubriku :3 No nic, zpět k jednorožcům!
Někde jsem slyšela, že myšlenka jednorožce vznikla, když lidé našli vyplavené rohy z narvalů. Nevím, co je na tom pravdy, ale něco na tom možná bude. Osobně mi úvaha, že roh měl na hlavě kůň, taky přijde racionálnější, než že ho měla na hlavě ryba :-D I když narval samozřejmě ryba není, ale to tehdy určitě neřešili a nebudu to řešit ani já teď. Řekla bych, že nejrozšířenější je dnes představa evropského středověku, kde je jednorožec symbolem panenství, čisté lásky a dvornosti. Taky se věřilo, že jeho roh má léčivé vlastnosti, hlavně při ochraně proti jedům.
Pro mě je jednorožec symbolem něčeho vznešeného, ale ne mocí nebo magií. Je to vznešená krása vzešlá z přírody a fantazie. Je to něco, co nemůže být zraněno ani zničeno žádnou zlou vůli ani násilím. Je to síla, která nebojuje fyzickými prostředky, přestože nosí špičatý roh. Je to síla ducha, vůle a moudrosti. Kdybych měla říct, jak si vizualizuji svého duchovního průvodce a strážce, byl by to jednorožec. Jak už jsem říkala, mám ho spojeného hlavně s přírodou a klidnými místy. Málokdy si přeje být viděn, proto ho taky skoro nikdy nikdo nevidí. Nestará se o nás a náš svět, protože ten jeho je zcela odlišný a platí v něm jiná pravidla. Nepřipadá mi jako bytost, která by měla zájem o záležitosti jiných, protože na něho nemají žádný vliv. Pokud se zjeví, tak to není proto, aby předal nějakou radu nebo zprávu, podle mě to prostě znamená, že se cítí příjemně ve společnosti toho, komu se rozhodl ukázat. Není plachý, jen nemá zájem na sebe upozorňovat před lidmi, kteří by to stejně nepochopili. Jeho roh je podle mě připomínka, že to, že máte něco ostrého, ještě neznamená, že s tím musíte nutně šermovat všude okolo a někomu třeba i ublížit.
Navzdory tomu všemu, co jsem teď napsala, jsem ale přesvědčená, že jsou jednorožci, kteří se rozhodli žít mezi námi. Samozřejmě se nejeví jako koně s rohem, ne, vidíme je jako obyčejné lidi. I když při bližším pohledu poznáme, že až tak obyčejní nejsou. Takový člověk se může zdát jako pyšný a odtažitý. A určitě mnoho z nich i je. To jsou pak taková jednorožčí hříbátka, která z toho buď vyrostou, nebo je něco sežere, protože jak víme, pýcha předchází pád. Jednorožec narozený jako člověk, který roste jako křoví u cesty (nebo jak se to říká), je spíš pro zlost. Ale jsou i takoví, kteří to vezmou za správný konec. Lidé, kteří jsou klidní a vzbuzují respekt, přesto si nepřejí řídit a ovládat. Lidé, které není snadné blízce poznat, kteří nesnadno milují, ale když už milují, tak jsou věrní a nepřelétaví. Lidé, kteří víc než cokoli jiného ocení čest, spravedlnost a dobrou vůli. Lidé, ze kterých vyzařuje světlo a dodávají nám pocit bezpečí. A nebo jsou to možná prostě lidé, kteří nás našli ležet, starali se o nás, pomohli nám a jsou pro nás jedineční, stejně jako pomyslný poslední jednorožec? :-)
Když se vrátím na začátek, ke svému snu, vím teď samozřejmě něco, co jsem jako dítě nechápala. A to, že jednorožec není věc, která se dá vlastnit. Ať už jako bytost nebo jako koncept všeobecné krásy a vznešenosti, je to podle mě něco, co si člověk musí zasloužit. Nikdo jen tak nejde do lesa, aby se kouknul na jednorožce. Nejdřív musí hledat a hledat a i pak mu může vytoužený odlesk měsíčního světla na kopytech unikat, stejně jako nám i po dlouhém hledání duchovního klidu a velkorysosti může náhled dojít trpělivost, stejně jako nad námi může v nestřeženou chvíli opět zvítězit naše ješitné ego, přestože jsme si tolikrát umiňovali, že být vlídný je důležitější než mít pravdu.
Nevím, co napsat na závěr. Snad jen že doufám, že nikdy nepřijde den, kdy přestanu snít o jednorožcích.
Teď by mě zajímalo, jak se asi tváříte na takovýto článek :-D No snad vás v tomto chladném dnu trošku potěšil, kdyby už jen ty krásné obrázky! Které jsou všechny z DeviantArtu, sluší se říct. Napište mi, jaká je vaše oblíbená nadpřirozená nebo pohádková bytost? A také jestli by se vám líbilo, kdybych o nich udělala takový menší článkový seriálek... :-)
Do domu, kde teď bydlím, jsme se přistěhovali asi před dvaceti lety. Spali jsme nejdřív ve stanu na zahradě, protože bylo na domě hodně práce. Bylo to v létě, takže to nebylo žádné trauma z dětství, naopak :-) Do dnes si živě pamatuju sen, který se mi zdál, když jsem poprvé usnula na posteli po nastěhování do domu. Zdálo se mi, že jsem měla jednorožce. Byl vysoký, krásný a stříbrný a já si ho vedla novou ulicí, ve které jsem teď bydlela, a krmila jsem ho měsíčními nitkami, což byla vlákna měsíčního světla, která se zamotala do trávy a zůstala tam. A to, co se člověku zdá první noc v nové posteli, se přece vždycky splní, ne? :-)
Pravděpodobně si teď říkáte, co to sakra melu. Proč sem zas tahám jednorožce? No, to máte tak... mám je ráda a chci je tady mít :-D O racionální vysvětlení bych se mohla snažit, ale beztak by mi to nikdo nesežral. Zkrátka a dobře, když už tu budu mít duhu, jednorožci a jejich přátelé nemohou chybět, jak vidíte, dokonce jsem si na to všechno udělala speciální rubriku :3 No nic, zpět k jednorožcům!
Někde jsem slyšela, že myšlenka jednorožce vznikla, když lidé našli vyplavené rohy z narvalů. Nevím, co je na tom pravdy, ale něco na tom možná bude. Osobně mi úvaha, že roh měl na hlavě kůň, taky přijde racionálnější, než že ho měla na hlavě ryba :-D I když narval samozřejmě ryba není, ale to tehdy určitě neřešili a nebudu to řešit ani já teď. Řekla bych, že nejrozšířenější je dnes představa evropského středověku, kde je jednorožec symbolem panenství, čisté lásky a dvornosti. Taky se věřilo, že jeho roh má léčivé vlastnosti, hlavně při ochraně proti jedům.
Pro mě je jednorožec symbolem něčeho vznešeného, ale ne mocí nebo magií. Je to vznešená krása vzešlá z přírody a fantazie. Je to něco, co nemůže být zraněno ani zničeno žádnou zlou vůli ani násilím. Je to síla, která nebojuje fyzickými prostředky, přestože nosí špičatý roh. Je to síla ducha, vůle a moudrosti. Kdybych měla říct, jak si vizualizuji svého duchovního průvodce a strážce, byl by to jednorožec. Jak už jsem říkala, mám ho spojeného hlavně s přírodou a klidnými místy. Málokdy si přeje být viděn, proto ho taky skoro nikdy nikdo nevidí. Nestará se o nás a náš svět, protože ten jeho je zcela odlišný a platí v něm jiná pravidla. Nepřipadá mi jako bytost, která by měla zájem o záležitosti jiných, protože na něho nemají žádný vliv. Pokud se zjeví, tak to není proto, aby předal nějakou radu nebo zprávu, podle mě to prostě znamená, že se cítí příjemně ve společnosti toho, komu se rozhodl ukázat. Není plachý, jen nemá zájem na sebe upozorňovat před lidmi, kteří by to stejně nepochopili. Jeho roh je podle mě připomínka, že to, že máte něco ostrého, ještě neznamená, že s tím musíte nutně šermovat všude okolo a někomu třeba i ublížit.
Navzdory tomu všemu, co jsem teď napsala, jsem ale přesvědčená, že jsou jednorožci, kteří se rozhodli žít mezi námi. Samozřejmě se nejeví jako koně s rohem, ne, vidíme je jako obyčejné lidi. I když při bližším pohledu poznáme, že až tak obyčejní nejsou. Takový člověk se může zdát jako pyšný a odtažitý. A určitě mnoho z nich i je. To jsou pak taková jednorožčí hříbátka, která z toho buď vyrostou, nebo je něco sežere, protože jak víme, pýcha předchází pád. Jednorožec narozený jako člověk, který roste jako křoví u cesty (nebo jak se to říká), je spíš pro zlost. Ale jsou i takoví, kteří to vezmou za správný konec. Lidé, kteří jsou klidní a vzbuzují respekt, přesto si nepřejí řídit a ovládat. Lidé, které není snadné blízce poznat, kteří nesnadno milují, ale když už milují, tak jsou věrní a nepřelétaví. Lidé, kteří víc než cokoli jiného ocení čest, spravedlnost a dobrou vůli. Lidé, ze kterých vyzařuje světlo a dodávají nám pocit bezpečí. A nebo jsou to možná prostě lidé, kteří nás našli ležet, starali se o nás, pomohli nám a jsou pro nás jedineční, stejně jako pomyslný poslední jednorožec? :-)
Když se vrátím na začátek, ke svému snu, vím teď samozřejmě něco, co jsem jako dítě nechápala. A to, že jednorožec není věc, která se dá vlastnit. Ať už jako bytost nebo jako koncept všeobecné krásy a vznešenosti, je to podle mě něco, co si člověk musí zasloužit. Nikdo jen tak nejde do lesa, aby se kouknul na jednorožce. Nejdřív musí hledat a hledat a i pak mu může vytoužený odlesk měsíčního světla na kopytech unikat, stejně jako nám i po dlouhém hledání duchovního klidu a velkorysosti může náhled dojít trpělivost, stejně jako nad námi může v nestřeženou chvíli opět zvítězit naše ješitné ego, přestože jsme si tolikrát umiňovali, že být vlídný je důležitější než mít pravdu.
Nevím, co napsat na závěr. Snad jen že doufám, že nikdy nepřijde den, kdy přestanu snít o jednorožcích.
Teď by mě zajímalo, jak se asi tváříte na takovýto článek :-D No snad vás v tomto chladném dnu trošku potěšil, kdyby už jen ty krásné obrázky! Které jsou všechny z DeviantArtu, sluší se říct. Napište mi, jaká je vaše oblíbená nadpřirozená nebo pohádková bytost? A také jestli by se vám líbilo, kdybych o nich udělala takový menší článkový seriálek... :-)
středa 16. ledna 2013
Chci být chodící duha!
V článku o nastávajícím a uplynulém roce jsem se zmínila, že mě zajímají barvy. A protože jsou mým opravdu velkým koníčkem a hodně pro mě znamenají, chci vám o nich teď něco napsat z pohledu, z jakého se o ně zajímám :-) Snad vás to bude i trochu bavit...
Co jsou barvy tady rozebírat nebudu. Pro ty, které baví fyzika, je opakování optiky a EM záření zbytečné, pro ty, které fyzika nebaví, je to akorát otrava. Takže zůstaňme u toho, že barvy jsou velice pěkné, jsou všude kolem nás a neustále na nás působí, i když si to možná neuvědomujeme. Dokonce i tady na více či méně kosmetickém blogu je barev až až. To, jak si rády malujeme oči a nehty nebo jaké obaly výrobků se nám líbí, o nás může hodně napovědět.
Vidět barvy neznamená je vnímat. Barvy vidí každý člověk, tedy pokud není barvoslepý. Ale ne každý si uvědomuje, že barva může ovlivnit jeho náladu, názor, výběr, dokonce i zdravotní stav, aspoň se to říká. Spousta výrobců a firem využívá působení barev. Určitě každý slyšel, že žlutá a červená, které jsou tak typické pro restaurace s rychlým občerstvením, mají podporovat chuť k jídlu a zároveň zákazníka pobídnout k rychlému jídlu a rychlému odchodu, aby nezabíral místo pro další a hladovější lidi. Léky jsou zase úspěšnější, pokud jejich obal je zelený, protože zelená působí uklidňujícím a osvěžujícícm dojmem. Sama zas můžu říct, že růžová je pro mě barva, ze které se mi chce nakupovat a utrácet. To, jakou barvu mají věci, doopravdy ovlivní můj výběr, to si nejde nevšimnout, když polovina věcí, které každodenně používám, je růžová nebo oranžová :-D Určitě každý má kromě takových těch všeobecných působení, kerých využívají reklamní agentury, i svoje vlastní zvláštnosti, jak na něj barvy působí, ať chce nebo ne. Všimli jste si u sebe někdy něčeho takového? :-)
Snad nejtypičtější otázka v různých osobnostních kvízech se týká oblíbené barvy. Většina lidí má nějakou nejoblíbenější barvu, spousta lidí má i barvu, kterou nesnášejí a nemohou ji vystát. Oblíbená barva se většinou během života mění. Myslím, že je to znak toho, že v různých fázích života vyhledáváme jiné věci. Hodně lidí má oblíbenou červenou, která přináší energii, odvahu a cílevědomost. Já jsem si dokonce svého času na červeno i barvila vlasy, myslím opravdu na jasnou červenou. Myslím, že jsem tu sebejistotu, kterou červená přináší, opravdu hodně potřebovala :-) Naopak neoblíbená barva prý značí, že s oblastí, která se barvy týká, máme nějaký problém.
To, jak na nás barvy působí a co v nás podporují, můžeme využívat a pomáhat si tím. Řekla bych, že snad každý, kdo není naprosté poleno nebo exot, to někdy nevědomky udělal. Obecně se třeba doporučuje, že když chceme uspět a překovávat nervozitu, měli bychom si na sebe vzít něco červeného. A můžu říct, že všechny moje kalhotky pro štěstí, které jsem si brala na důležité zkoušky a události, byly a jsou červené :-D A to jsem o působení barev nic nevěděla, když jsem si je vybírala. Stejně tak když se chceme uklidnit, určitě uvítáme procházku parkem, a nemusíme vědět nic o tom, že zelená všeobecně uklidňuje. Bohužel to funguje i naopak. Třeba se nastěhujeme do bytu, kde je nějak nevhodně vymalovaná stěna. Potom je nám špatně, máme pořád špatnou náladu a ani nás nenapadne, že by stačilo znova vymalovat! Nebo pokud trváme na tom, že se budeme oblékat podle nejnovějších trendů, a tak si na sebe bereme oblečení bez ohledu na svoje barevné potřeby. Někde jsem četla, že módní kolekce jsou obrazem barevných frustrací jejich autora... :-D Řekla bych, že na tom něco bude. I na módní návrháře působí barvy a mají jejich osobitou potřebu stejně jako každý jiný.
Pokud si připustíme, že barvy na nás mají nějaký vliv, nejen že se můžeme vyhnout reklamním trikům, které to využívají. Je spousta způsobů, jak si pomocí barev obohatit život. Začíná to samozřejmě prostým faktem, že barvy nejen vidíme, ale také vnímáme. Vsakujeme je očima a necháváme je nás uklidňovat nebo naopak nabíjet energií. Plně si uvědomujeme jejich krásu a sytost, zářivost. Když máme pocit, že nám něco chybí, stačí se zamyslet nad otázkou, jakou barvu teď právě potřebujeme, a potom ji vyhledat. Sama jsem se až divila, v kolika případech mi takhle naprosto primitivní věc pomohla k obnovení duševní rovnováhy :-)
Když "rozumíme" barvám, můžeme podle toho začít i uzpůsobovat svůj šatník. Já osobně tohle tedy moc nepraktikuju, ale všeobecně se má za to, že i spodní prádlo nebo kapesník určité barvy postačí. Já jsem zaznamenala, že od té doby, co se zajímám o barvy, mám jejich větší potřebu, je mi protivné oblékat se do černé nebo mít jednobarevné oblečení, naopak různé barevné kombinace mi dělají dobrou náladu, i když jsou to všemožné vrstvy, o kterých nikdo kromě mě neví. Taky jsem u sebe zaznamenala období, kdy mám potřebu si kupovat oblečení určité barvy, třeba během Vánoc to byla světle modrá, ale to asi souvisí s nějakým všeobecným nedostatkem té barvy.
Jak už bylo řečeno, barvy jsou všude kolem nás. Ale jsou také uvnitř nás! A teď nemyslím barvy vnitřností :-D Asi ne každý se ztotožňuje s termínem "aura", ale nikdo, kdo se v tomhle článku dostal až sem, asi nepopře, že si dokáže určité nálady nebo lidi spojit s nějakou barvou či barvami. Je docela zábavné se nad tím zamýšlet a přiřazovat mým známým jejich barvy :-) Já osobně na auru "věřím", minimálně si totiž myslím, že to je dobré přiblížení skutečnosti, že uvnitř nás jsou určité energie, které si můžeme spojit s barvami, a potřebujeme je mít v rovnováze, abychom byli zdraví a spokojení, nesmí nám nic chybět, ale ani přebývat.
Lidé, kteří se věnují duševní hygieně, si své barvy pěstují a čistí, takže jsou potom jako krásná, zářivá chodící duha a je potěšením být v jejich blízkosti. Sama jsem to zažila a právě od té doby se o barvy zajímám a snažím se sama přiblížit tomu, abych byla chodící duha, i když se mi to asi až tak zatím nedaří, ovšem nevzdávám to.
Tááák, to bylo víc vyčerpávající, než jsem zamýšlela :-D Pokud se někdo dočetl až sem, tak máte můj obdiv a také dík :-) Ráda bych o barvách psala dál, třeba o jednotlivých významech, mých názorech a zkušenostech ohledně nich. Chtěli byste něco takového číst? A co vy a barvy, máte na něco podobné názory nebo je vidíte úplně jinak? Zajímáte se o ně? Máte je rádi? :-)
Mějte se barevně!
Co jsou barvy tady rozebírat nebudu. Pro ty, které baví fyzika, je opakování optiky a EM záření zbytečné, pro ty, které fyzika nebaví, je to akorát otrava. Takže zůstaňme u toho, že barvy jsou velice pěkné, jsou všude kolem nás a neustále na nás působí, i když si to možná neuvědomujeme. Dokonce i tady na více či méně kosmetickém blogu je barev až až. To, jak si rády malujeme oči a nehty nebo jaké obaly výrobků se nám líbí, o nás může hodně napovědět.
Vidět barvy neznamená je vnímat. Barvy vidí každý člověk, tedy pokud není barvoslepý. Ale ne každý si uvědomuje, že barva může ovlivnit jeho náladu, názor, výběr, dokonce i zdravotní stav, aspoň se to říká. Spousta výrobců a firem využívá působení barev. Určitě každý slyšel, že žlutá a červená, které jsou tak typické pro restaurace s rychlým občerstvením, mají podporovat chuť k jídlu a zároveň zákazníka pobídnout k rychlému jídlu a rychlému odchodu, aby nezabíral místo pro další a hladovější lidi. Léky jsou zase úspěšnější, pokud jejich obal je zelený, protože zelená působí uklidňujícím a osvěžujícícm dojmem. Sama zas můžu říct, že růžová je pro mě barva, ze které se mi chce nakupovat a utrácet. To, jakou barvu mají věci, doopravdy ovlivní můj výběr, to si nejde nevšimnout, když polovina věcí, které každodenně používám, je růžová nebo oranžová :-D Určitě každý má kromě takových těch všeobecných působení, kerých využívají reklamní agentury, i svoje vlastní zvláštnosti, jak na něj barvy působí, ať chce nebo ne. Všimli jste si u sebe někdy něčeho takového? :-)
Snad nejtypičtější otázka v různých osobnostních kvízech se týká oblíbené barvy. Většina lidí má nějakou nejoblíbenější barvu, spousta lidí má i barvu, kterou nesnášejí a nemohou ji vystát. Oblíbená barva se většinou během života mění. Myslím, že je to znak toho, že v různých fázích života vyhledáváme jiné věci. Hodně lidí má oblíbenou červenou, která přináší energii, odvahu a cílevědomost. Já jsem si dokonce svého času na červeno i barvila vlasy, myslím opravdu na jasnou červenou. Myslím, že jsem tu sebejistotu, kterou červená přináší, opravdu hodně potřebovala :-) Naopak neoblíbená barva prý značí, že s oblastí, která se barvy týká, máme nějaký problém.
To, jak na nás barvy působí a co v nás podporují, můžeme využívat a pomáhat si tím. Řekla bych, že snad každý, kdo není naprosté poleno nebo exot, to někdy nevědomky udělal. Obecně se třeba doporučuje, že když chceme uspět a překovávat nervozitu, měli bychom si na sebe vzít něco červeného. A můžu říct, že všechny moje kalhotky pro štěstí, které jsem si brala na důležité zkoušky a události, byly a jsou červené :-D A to jsem o působení barev nic nevěděla, když jsem si je vybírala. Stejně tak když se chceme uklidnit, určitě uvítáme procházku parkem, a nemusíme vědět nic o tom, že zelená všeobecně uklidňuje. Bohužel to funguje i naopak. Třeba se nastěhujeme do bytu, kde je nějak nevhodně vymalovaná stěna. Potom je nám špatně, máme pořád špatnou náladu a ani nás nenapadne, že by stačilo znova vymalovat! Nebo pokud trváme na tom, že se budeme oblékat podle nejnovějších trendů, a tak si na sebe bereme oblečení bez ohledu na svoje barevné potřeby. Někde jsem četla, že módní kolekce jsou obrazem barevných frustrací jejich autora... :-D Řekla bych, že na tom něco bude. I na módní návrháře působí barvy a mají jejich osobitou potřebu stejně jako každý jiný.
Pokud si připustíme, že barvy na nás mají nějaký vliv, nejen že se můžeme vyhnout reklamním trikům, které to využívají. Je spousta způsobů, jak si pomocí barev obohatit život. Začíná to samozřejmě prostým faktem, že barvy nejen vidíme, ale také vnímáme. Vsakujeme je očima a necháváme je nás uklidňovat nebo naopak nabíjet energií. Plně si uvědomujeme jejich krásu a sytost, zářivost. Když máme pocit, že nám něco chybí, stačí se zamyslet nad otázkou, jakou barvu teď právě potřebujeme, a potom ji vyhledat. Sama jsem se až divila, v kolika případech mi takhle naprosto primitivní věc pomohla k obnovení duševní rovnováhy :-)
Když "rozumíme" barvám, můžeme podle toho začít i uzpůsobovat svůj šatník. Já osobně tohle tedy moc nepraktikuju, ale všeobecně se má za to, že i spodní prádlo nebo kapesník určité barvy postačí. Já jsem zaznamenala, že od té doby, co se zajímám o barvy, mám jejich větší potřebu, je mi protivné oblékat se do černé nebo mít jednobarevné oblečení, naopak různé barevné kombinace mi dělají dobrou náladu, i když jsou to všemožné vrstvy, o kterých nikdo kromě mě neví. Taky jsem u sebe zaznamenala období, kdy mám potřebu si kupovat oblečení určité barvy, třeba během Vánoc to byla světle modrá, ale to asi souvisí s nějakým všeobecným nedostatkem té barvy.
Jak už bylo řečeno, barvy jsou všude kolem nás. Ale jsou také uvnitř nás! A teď nemyslím barvy vnitřností :-D Asi ne každý se ztotožňuje s termínem "aura", ale nikdo, kdo se v tomhle článku dostal až sem, asi nepopře, že si dokáže určité nálady nebo lidi spojit s nějakou barvou či barvami. Je docela zábavné se nad tím zamýšlet a přiřazovat mým známým jejich barvy :-) Já osobně na auru "věřím", minimálně si totiž myslím, že to je dobré přiblížení skutečnosti, že uvnitř nás jsou určité energie, které si můžeme spojit s barvami, a potřebujeme je mít v rovnováze, abychom byli zdraví a spokojení, nesmí nám nic chybět, ale ani přebývat.
Lidé, kteří se věnují duševní hygieně, si své barvy pěstují a čistí, takže jsou potom jako krásná, zářivá chodící duha a je potěšením být v jejich blízkosti. Sama jsem to zažila a právě od té doby se o barvy zajímám a snažím se sama přiblížit tomu, abych byla chodící duha, i když se mi to asi až tak zatím nedaří, ovšem nevzdávám to.
Tááák, to bylo víc vyčerpávající, než jsem zamýšlela :-D Pokud se někdo dočetl až sem, tak máte můj obdiv a také dík :-) Ráda bych o barvách psala dál, třeba o jednotlivých významech, mých názorech a zkušenostech ohledně nich. Chtěli byste něco takového číst? A co vy a barvy, máte na něco podobné názory nebo je vidíte úplně jinak? Zajímáte se o ně? Máte je rádi? :-)
Mějte se barevně!
pátek 4. ledna 2013
Rok se s rokem sešel
Změnil se nám letopočet a všude se to hemží příspěvky o předsevzetích a hodnoceních minulého roku... přece nemůžu zůstat zpátky :-)
Minulý rok se mi moc líbil. Stalo se mi spoustu skvělých věcí a moc jsem se nasmála. Určitě to mělo i své mouchy, ale ty já zapomínám :-)
Některé věci skončily, tedy hlavně tři mě poznamenaly a to konec mého působení jakožto game master na jednom RPG fóru, které mě moc bavilo a měla jsem ho ráda. Druhá tragická věc byla, když mi zrušili moje poníky! Tedy víte... no... radši nic, asi nikdo nechce slyšet o chování elektronických, barevných, kouzelných poníků :-D Ale byla to velká ztráta. Také jsem skončila se zpěvem ve sboru, po mnoha a mnoha letech, kdy jsem tuto svou lásku pěstovala a užívala si radosti, kterou mi přináší. Doufám ale, že v budoucnu si zase nějaký sbor, který mi bude vyhovovat, najdu.
Mnohem víc věcí ale začalo! Tak například jako kompenzaci za poníky jsem začala sbírat Littlest Pet Shop :3 Jako leze to nepoměrně víc do peněz, ale zas si s nima pohraju! Ano... hraju si s roztomilýma, plastovýma zvířátkama, všechny je pojmenovávám a vůbec. To je přece úplně normální! :-D Myslím, že i navýšené nakupování laků na nehty má něco společného se stestkem po barevných poníčkách... Celkově jsem v sobě začala více vědomě pěstovat zájem o barvy a zalíbení v nich, vrátila jsem se k pletení, což mě moc těší a je to velmi barevné, a objevila jsem krásu automatické kresby a vůbec si připomněla svou lásku k sebevyjádření pomocí barev. Měla jsem spoustu nápadů ke svému psaní, kterému se můžu bez toho RPG alespoň více věnovat. Jeden z velkých začátků je určitě i kvalifikační kurz, který mi, jak doufám, přinese velké změny v životě, na které už se moc těším. Objevila jsem spoustu nové, skvělé hudby, shlédla skvělé seriály a filmy... No a v neposlední řadě jsem si pořídila koloběžku, na které jezdím v teplejších měsících do práce a všude možně! S tím se váže taky moje první velká jizva, která jen tak nezmizí... no ale to už je jiný příběh :-D
A co se předsevzetí týče... na rok 2012 jsem nejspíš žádné neměla a jestli ano, tak jsem je zapomněla :-D Já si předsevzetí nedávám, protože když chci něco udělat, tak to udělám hned, nemám důvod čekat na začátek dalšího roku. Ale přece jen mám do příštího roku pár věcí, kterých chci dosáhnout. Ráda bych dokončila úspěšně kvalifikační kurz a našla si novou práci, s tím nejspíš půjde i stěhování, i když na něm vůbec netrvám. Ráda bych přečetla Bibli a pokračovala ve všech věcech, které mi přinášejí radost, hlavně pletení a kreslení chci věnovat víc času. A především bych chtěla víc hrát The Sims! Kdyby nic jiného, tak tohle musím dokázat! :-D
A vám taky přeju, abyste co nejvíc dělali to, co vám přináší radost :-) Přeju vám, abyste měli v životě rovnováhu mezi prací a zábavou, mezi rozvíjením ducha a péčí o svoje tělo, mezi časem stráveným s lidmi, které máte rádi, a časem stráveným sami se sebou, svými nápady, myšlenkami a fantazií :-)
Minulý rok se mi moc líbil. Stalo se mi spoustu skvělých věcí a moc jsem se nasmála. Určitě to mělo i své mouchy, ale ty já zapomínám :-)
Některé věci skončily, tedy hlavně tři mě poznamenaly a to konec mého působení jakožto game master na jednom RPG fóru, které mě moc bavilo a měla jsem ho ráda. Druhá tragická věc byla, když mi zrušili moje poníky! Tedy víte... no... radši nic, asi nikdo nechce slyšet o chování elektronických, barevných, kouzelných poníků :-D Ale byla to velká ztráta. Také jsem skončila se zpěvem ve sboru, po mnoha a mnoha letech, kdy jsem tuto svou lásku pěstovala a užívala si radosti, kterou mi přináší. Doufám ale, že v budoucnu si zase nějaký sbor, který mi bude vyhovovat, najdu.
Mnohem víc věcí ale začalo! Tak například jako kompenzaci za poníky jsem začala sbírat Littlest Pet Shop :3 Jako leze to nepoměrně víc do peněz, ale zas si s nima pohraju! Ano... hraju si s roztomilýma, plastovýma zvířátkama, všechny je pojmenovávám a vůbec. To je přece úplně normální! :-D Myslím, že i navýšené nakupování laků na nehty má něco společného se stestkem po barevných poníčkách... Celkově jsem v sobě začala více vědomě pěstovat zájem o barvy a zalíbení v nich, vrátila jsem se k pletení, což mě moc těší a je to velmi barevné, a objevila jsem krásu automatické kresby a vůbec si připomněla svou lásku k sebevyjádření pomocí barev. Měla jsem spoustu nápadů ke svému psaní, kterému se můžu bez toho RPG alespoň více věnovat. Jeden z velkých začátků je určitě i kvalifikační kurz, který mi, jak doufám, přinese velké změny v životě, na které už se moc těším. Objevila jsem spoustu nové, skvělé hudby, shlédla skvělé seriály a filmy... No a v neposlední řadě jsem si pořídila koloběžku, na které jezdím v teplejších měsících do práce a všude možně! S tím se váže taky moje první velká jizva, která jen tak nezmizí... no ale to už je jiný příběh :-D
A co se předsevzetí týče... na rok 2012 jsem nejspíš žádné neměla a jestli ano, tak jsem je zapomněla :-D Já si předsevzetí nedávám, protože když chci něco udělat, tak to udělám hned, nemám důvod čekat na začátek dalšího roku. Ale přece jen mám do příštího roku pár věcí, kterých chci dosáhnout. Ráda bych dokončila úspěšně kvalifikační kurz a našla si novou práci, s tím nejspíš půjde i stěhování, i když na něm vůbec netrvám. Ráda bych přečetla Bibli a pokračovala ve všech věcech, které mi přinášejí radost, hlavně pletení a kreslení chci věnovat víc času. A především bych chtěla víc hrát The Sims! Kdyby nic jiného, tak tohle musím dokázat! :-D
A vám taky přeju, abyste co nejvíc dělali to, co vám přináší radost :-) Přeju vám, abyste měli v životě rovnováhu mezi prací a zábavou, mezi rozvíjením ducha a péčí o svoje tělo, mezi časem stráveným s lidmi, které máte rádi, a časem stráveným sami se sebou, svými nápady, myšlenkami a fantazií :-)
pondělí 17. prosince 2012
Santa Claus
Tak konečně je kurz pro letošek za mnou! Dnes jen takový rychlý, spíše průzkumný článek - máte rádi Santa Clause? Nosí vám dárečky? A co vašim dětem, případně dětem ve vašem okolí?
Co se mě týče, jsou tři věci, vůči kterým ve svém nitru nedokážu najít toleranci. Kouření, nový takzvaný "Star Trek" J.J. Abramse a Santa Claus. Tedy takhle. Já nemám nic proti Santa Clausovi jako takovému, ale vadí mi, když se cpe do českých Vánoc. Jsem celkově odpůrce importovaných "tradic" a tohle je snad ta nejhorší z nich. Já k tomu ani nemám co říct, snad jen to, že jsem znechucená ochotou, s jakou u nás rodiny "Santu" zvou do svých domovů, i když tady nemá vůbec co dělat. Jsem znechucená, když organizátoři vánočního zpívání u nás na náměstí každý rok tvrdošíjně pořádají pokusy o rekordní počet návštěvníků, kteří budou mít červené santovské čepice na hlavách.
A úplně nejvíc jsem znechucená, když rodiče zatají dětem Ježíška a cpou jim Santu. Možná je jednodušší dělat to, co se dělá v amerických filmech v televizi, než dětem vysvětlit, že ne všechny země na světě jsou stejné? Možná jim nechtějí vnucovat "křesťaství"? No mně nikdo nic nevnucoval a stejně mi připadá mnohem poetičtější, když mi pod stromečkem jako symbol Vánoc leží jesličky s nevinným Jezulátkem, než tlustý páprda v červeném.
A vaše děti? Budou psát Ježíškovi nebo Santovi?
Co se mě týče, jsou tři věci, vůči kterým ve svém nitru nedokážu najít toleranci. Kouření, nový takzvaný "Star Trek" J.J. Abramse a Santa Claus. Tedy takhle. Já nemám nic proti Santa Clausovi jako takovému, ale vadí mi, když se cpe do českých Vánoc. Jsem celkově odpůrce importovaných "tradic" a tohle je snad ta nejhorší z nich. Já k tomu ani nemám co říct, snad jen to, že jsem znechucená ochotou, s jakou u nás rodiny "Santu" zvou do svých domovů, i když tady nemá vůbec co dělat. Jsem znechucená, když organizátoři vánočního zpívání u nás na náměstí každý rok tvrdošíjně pořádají pokusy o rekordní počet návštěvníků, kteří budou mít červené santovské čepice na hlavách.
A úplně nejvíc jsem znechucená, když rodiče zatají dětem Ježíška a cpou jim Santu. Možná je jednodušší dělat to, co se dělá v amerických filmech v televizi, než dětem vysvětlit, že ne všechny země na světě jsou stejné? Možná jim nechtějí vnucovat "křesťaství"? No mně nikdo nic nevnucoval a stejně mi připadá mnohem poetičtější, když mi pod stromečkem jako symbol Vánoc leží jesličky s nevinným Jezulátkem, než tlustý páprda v červeném.
A vaše děti? Budou psát Ježíškovi nebo Santovi?
neděle 25. listopadu 2012
Ztracená náušnice
Ráda bych se s vámi jen rychle podělila o zážitek, který mi vyprávěla v pátek sestra :-)
Vyprávěla mi, že její vlak ze školy měl zpoždění, tak se jen tak procházela po nádraží, když najednou na něco šlápla. Podívala se, co to bylo, a s překvapením zjistila že je to jedna náušnice. Vypadala prý docela nepoužitě, navíc měla na sobě i zarážku, takže nemohla někomu vypadnout z ucha. No a co na tom bylo nejzajímavější - byla to náušnice, která šla do páru k náušnici, od které před půl rokem druhou ztratila. Byla úplně stejná. Samozřejmě mi to nedalo a musela jsem zapochybovat, jestli třeba ji neměla někde u sebe a jen jí nevypadla zrovna z oblečení... To ji prý taky hned napadlo, i když kabát, který měla na sobě, si kupovala až po tom, co náušnici ztratila. Jenže prý zarážka, která byla na náušnici, byla úplně jiná, než jakou si tam před tím půl rokem dala. A teď znovu může nosit své hezké náušnice :-)
A proč vám to vyprávím? Především proto, že je to podle mě velice milý příběh :-) A taky proto, že mi tenhle malý sestřin zážitek dává naději. Nezáleží na tom, jak beznadějně si připadáme, jak se bojíme, že nenajdeme nikoho do páru, že budeme už navždycky neužiteční, že jsme vlastně úplně zbyteční. Jednoho dne zapadnou kolečka vesmíru ve správný čas na správné místo, i když zcela neočekávaným způsobem, a všechno začne dávat smysl :-)
Vyprávěla mi, že její vlak ze školy měl zpoždění, tak se jen tak procházela po nádraží, když najednou na něco šlápla. Podívala se, co to bylo, a s překvapením zjistila že je to jedna náušnice. Vypadala prý docela nepoužitě, navíc měla na sobě i zarážku, takže nemohla někomu vypadnout z ucha. No a co na tom bylo nejzajímavější - byla to náušnice, která šla do páru k náušnici, od které před půl rokem druhou ztratila. Byla úplně stejná. Samozřejmě mi to nedalo a musela jsem zapochybovat, jestli třeba ji neměla někde u sebe a jen jí nevypadla zrovna z oblečení... To ji prý taky hned napadlo, i když kabát, který měla na sobě, si kupovala až po tom, co náušnici ztratila. Jenže prý zarážka, která byla na náušnici, byla úplně jiná, než jakou si tam před tím půl rokem dala. A teď znovu může nosit své hezké náušnice :-)
A proč vám to vyprávím? Především proto, že je to podle mě velice milý příběh :-) A taky proto, že mi tenhle malý sestřin zážitek dává naději. Nezáleží na tom, jak beznadějně si připadáme, jak se bojíme, že nenajdeme nikoho do páru, že budeme už navždycky neužiteční, že jsme vlastně úplně zbyteční. Jednoho dne zapadnou kolečka vesmíru ve správný čas na správné místo, i když zcela neočekávaným způsobem, a všechno začne dávat smysl :-)
pátek 16. listopadu 2012
Jak nenakupovat (2)
Dobrá, tak tedy hlášky. No, ani ne tak hlášky (největší perly zákazníků si nechám na jindy :-D), spíše fráze, které musí snad každý prodavač slýchat tak často, že už ho vytáčejí.
"Vy mi to snad proplatíte?"
Obměňuje se také s "Myslíte, že mi to manželka proplatí?" No. Pokud se vás prodavač zeptá, jestli chcete doklad, prosté ano či ne úplně stačí. Obracet to proti němu, jak je velice naivní, když si myslí, že v dnešní době by vám někdo něco zaplatil, je nevkusné. Taky to svědčí o tom, že je podle vás doklad dobrý jen k tomu, abyste z někoho jiného vytřískali peníze.
"Hlavně aby to nebylo čínský!"
Už mě unavuje, jak se český zákazník zoufale brání všemu, co je z Číny, Polska případně Vietnamu. Často to doprovázejí rasistickými poznámkami a navíc jsou přesvědčeni, že za stejnou cenu přece musí existovat něco českého, co je mnohem lepší! Není tomu tak.
"Tolik??"
V obchodě mějte na mysli, že vám nikdo nic necpe. Pokud nejste spokojeni s cenou, řekněte, že nemáte zájem, a jděte pryč. Házet prodavačovi do obličeje, že to má neskutečně drahé a je to do nebe volající, není vhodné. Prodavač si ceny nevymýšlí a pravděpodobně za to vůbec nemůže, takže ho jen rozesmutníte hrubým chováním. Naštvané poznámky typu "Notak to si teda nechte!" opravdu ničím nezkvalitní život na naší planetě.
"Tak to je zadarmo!"
Pro mě osobně je tohle snad ta nejhorší. Ne, pokud na něčem není cenovka, neznamená to, že je to zadarmo. Byla bych vděčná až za hrob, kdyby zákazníci konečně přestali používat tuto maximálně otřepanou a vůbec ne vtipnou poznámku.
"Co myslíte vy?"
Mějte na paměti, že prodavač neví, jak to u vás doma vypadá a další vitální informace. Proto se neustále divím, jak často se mě lidé ptají na můj názor, která úchytka se jim domů bude hodit víc. I když mi řeknou barevnou konfiguraci pokoje, každý máme prostě jiný vkus, moje doporučení má pro ně podle mě nulovou váhu... Pokud chtějí, můžu jim říct svůj názor, ale všeobecně si myslím, že by si každý měl domů dát to, co chce. Je to něco podobného jako "Vy jste ten odborník..." Prodavač je možná odborník, ale vy jste vy a záleží na vás.
"No normální!"
U nás je tohle především odpověď na otázku "A jaký zámek chcete?" případně FAB vložku, štítky na kliky... Je toho hodně, o čem si lidé myslí, že mezi všemi těmi druhy je jeden "normální", který právě oni potřebujou. Hodnota této informace je samozřejmě nulová, ale valná většina lidí zkrátka přichází zcela nepřipravena na realitu života.
"Aby to moc nestálo a lepilo to všechno."
Tohle je taková specialita obchodů, kde prodávají lepidla, ale určitě by se našly i obměny pro jiné druhy výrobků. Prostě aby to umělo všechno a stálo dvacet korun. Takové věci by se prodávaly po tunách! Je mi vždycky líto, když musím zákazníkovi zničit iluze a číct mu, že lepidlo, které lepí všechno, prostě neexistuje. Ač si troufnu tvrdit, že je mnoho lepidel, která nelepí vůbec nic.
"Prosim."
To je možná moje osobní preference, ale pokud řeknu "Děkujeme!", když mi zákazník zaplatí a vezme si zboží, přijde mi odpověď "Prosim." nevhodná. Na "děkuju" se prostě v obchodě odpovídá "taky děkuju" nebo něco podobného, přes to u mě vlak nejede.
"A mohl bych to případně vyměnit...?"
Velice typické. Dnešní zákazník odmítá přijmout zodpovědnost za svůj nákup a hledá zadní vrátka. Ale to teď nebudu rozebírat a nechám si to na poslední část této série, kde se budu věnovat noční můře jménem "prodejna není půjčovna".
"Vy mi to snad proplatíte?"
Obměňuje se také s "Myslíte, že mi to manželka proplatí?" No. Pokud se vás prodavač zeptá, jestli chcete doklad, prosté ano či ne úplně stačí. Obracet to proti němu, jak je velice naivní, když si myslí, že v dnešní době by vám někdo něco zaplatil, je nevkusné. Taky to svědčí o tom, že je podle vás doklad dobrý jen k tomu, abyste z někoho jiného vytřískali peníze.
"Hlavně aby to nebylo čínský!"
Už mě unavuje, jak se český zákazník zoufale brání všemu, co je z Číny, Polska případně Vietnamu. Často to doprovázejí rasistickými poznámkami a navíc jsou přesvědčeni, že za stejnou cenu přece musí existovat něco českého, co je mnohem lepší! Není tomu tak.
"Tolik??"
V obchodě mějte na mysli, že vám nikdo nic necpe. Pokud nejste spokojeni s cenou, řekněte, že nemáte zájem, a jděte pryč. Házet prodavačovi do obličeje, že to má neskutečně drahé a je to do nebe volající, není vhodné. Prodavač si ceny nevymýšlí a pravděpodobně za to vůbec nemůže, takže ho jen rozesmutníte hrubým chováním. Naštvané poznámky typu "Notak to si teda nechte!" opravdu ničím nezkvalitní život na naší planetě.
"Tak to je zadarmo!"
Pro mě osobně je tohle snad ta nejhorší. Ne, pokud na něčem není cenovka, neznamená to, že je to zadarmo. Byla bych vděčná až za hrob, kdyby zákazníci konečně přestali používat tuto maximálně otřepanou a vůbec ne vtipnou poznámku.
"Co myslíte vy?"
Mějte na paměti, že prodavač neví, jak to u vás doma vypadá a další vitální informace. Proto se neustále divím, jak často se mě lidé ptají na můj názor, která úchytka se jim domů bude hodit víc. I když mi řeknou barevnou konfiguraci pokoje, každý máme prostě jiný vkus, moje doporučení má pro ně podle mě nulovou váhu... Pokud chtějí, můžu jim říct svůj názor, ale všeobecně si myslím, že by si každý měl domů dát to, co chce. Je to něco podobného jako "Vy jste ten odborník..." Prodavač je možná odborník, ale vy jste vy a záleží na vás.
"No normální!"
U nás je tohle především odpověď na otázku "A jaký zámek chcete?" případně FAB vložku, štítky na kliky... Je toho hodně, o čem si lidé myslí, že mezi všemi těmi druhy je jeden "normální", který právě oni potřebujou. Hodnota této informace je samozřejmě nulová, ale valná většina lidí zkrátka přichází zcela nepřipravena na realitu života.
"Aby to moc nestálo a lepilo to všechno."
Tohle je taková specialita obchodů, kde prodávají lepidla, ale určitě by se našly i obměny pro jiné druhy výrobků. Prostě aby to umělo všechno a stálo dvacet korun. Takové věci by se prodávaly po tunách! Je mi vždycky líto, když musím zákazníkovi zničit iluze a číct mu, že lepidlo, které lepí všechno, prostě neexistuje. Ač si troufnu tvrdit, že je mnoho lepidel, která nelepí vůbec nic.
"Prosim."
To je možná moje osobní preference, ale pokud řeknu "Děkujeme!", když mi zákazník zaplatí a vezme si zboží, přijde mi odpověď "Prosim." nevhodná. Na "děkuju" se prostě v obchodě odpovídá "taky děkuju" nebo něco podobného, přes to u mě vlak nejede.
"A mohl bych to případně vyměnit...?"
Velice typické. Dnešní zákazník odmítá přijmout zodpovědnost za svůj nákup a hledá zadní vrátka. Ale to teď nebudu rozebírat a nechám si to na poslední část této série, kde se budu věnovat noční můře jménem "prodejna není půjčovna".
úterý 13. listopadu 2012
Jak nenakupovat (1)
Po roce a půl prodávání můžu s říct... asi jsem se pro to nenarodila. Rozhodně ne pro železářství. Tedy samozřejmě mi to přináší pozitiva, za která jsem vděčná, protože teď toho vím o hodně víc o "chlapských" věcech, z čehož mám dobrý pocit, ale to není to, o čem chci psát.
V tomhle příspěvku bych se ráda zaměřila na věci, které mi jako prodavačce vadí a proto bych radila všem, aby se jim vyvarovali.
Jako samozřejmě, určitě jsou osoby sluníčkové, které se smějí a jsou milé každý den, ale k těm já prostě nepatřím. Pro účely tohoto postu tedy přijměme předpoklad, že každá prodavačka je udržkovaná baba topící se momentálně ve vražedných PMS náladách. Když zrovna není, určitě jistou etiketou neurazíme. A pokud je, vyhneme se zkaženému dni jak našemu tak jejímu.
Poznámka: Moje poznatky vycházejí z klientely železářství - povětšinou muži středního vzdělání a dědové, kteří vykládají, jak si měli za komunismu víc nakrást. Normální člověk určitě nemá s chováním v obchodě takové problémy jako právě tyto a další rizikové skupiny, ale stejně...
Poznámka 2: Nakonec jsem se nějak rozepsala, rozdělím to tedy na části, zde máte první z nich.
Nebuďme familiérní
Na začátek něco, co by podle mě měla být samozřejmost - prodavačům netykáme. Pokud je neznáme samozřejmě. A co jako že jsem holka a že jsem mladá, husy jsme spolu nepásli! Nejsem nijak moc nadšená ani z familiérních oslovení, která si mnoho starších pánů osvojuje - dcerko, slečinko, dívko, lásko... Ne, fakt ne. Stejně tak si dovedu představit, že prodavač, ač atraktivní, by nebyl nadšený, kdybych mu začla říkat "chlapáku". Jsme cizí lidé, sice on pro mě poskytuje určitou službu, ale základní slušnost by stále měla být zachována. Bohužel moje smůla je, že spousta lidí zná mého otce (který je vlastník obchodu, je to rodinný podnik) i mamku a myslí si, že jim to dává právo mi tykat a chovat se až moc familiérně.
Nedělejme vtipy
Možná si myslíme, že náš smysl pro humor je nepřekonatelný, ale nemusí tomu tak být. Proto pokoušet se o humor v internakci s cizím prodavačem mi přijde jako velká hloupost. Nemusí mít zrovna náladu, nemusí sdílet náš humor, může to urazit jeho jemnocit. Já prostě nepatřím k lidem, kteří se dokážou ze slušnosti smát, i když občas se přemůžu, ale radost z toho nemám. Preferuju neutrální nakupování bez zbytečných snah to ozvláštnit, protože prostě nikdy nevíme, jaký je ten druhý. Nejhorší nápad je vtipkovat o partnerovi, jak je hrozný, jak neumí tohle a tohle... Nelíbí se mi to u žen a přímo to nechápu u mužů. Proč si myslejí, že vykládat mladé ženě o svojí "strašný starý" je dobrý nápad? Určitě se nehodí ani humor s "flirtovacím" podtextem, hlavně od těch starých dědů je to docela creepy :-D
Nekomentujme přehnaně
Pracuju v železářství. Používám pracovní rukavice. Černé. Přesto strašně moc zákazníků cítí potřebu se mě v žertovném stylu zeptat, jeslti mi je zima, případně koho jdu vraždit. A to i v létě. I kdyby mi zima byla, co je komu do mojí termoregulace? Proto bychom se měli vyvarovat poznámek o něčem, co nám přijde zvláštní na vzhledu prodavače, protože to pravděpodobně už slyšel ten den stokrát a začíná mu to lézt na nervy. Výjimku bych dovolila, pokud se jedná o kompliment, ale zase musíme vědět, kde je hranice. Pokud pochválím utahané prodavačce náušnice, máme z toho obě lepší pocit. Pokud mi ale zákazník řekne, že mi sluší kalhoty, tak je mi jasné, že se mi kouká na zadek, což asi není ideální. Ano, zažila jsem to :-D
Nevylévejme si srdce
Nerada vám to říkám, ale vaše životní osudy jsou prodavačům naprosto ukradené. Není to určitě pravidlem, ale troufnu si říct, že valná většina nemá náladu a většinou ani čas na to, aby poslouchala vaše vyprávění o věcech nesouvisejících s obchodem. Taky je nijak zvlášť nezajímá, na co si danou věc kupujete. Samozřejmě většina uvítá nějaké hodnocení výrobku, protože na základě toho můžou dále doporučovat či upozorňovat na vychytávky v použití, taky do jisté míry potřebujou vědět, na co to chcete, hlavně v železářství, ale prostě... nic se nemá přehánět. Že paní potřebuje lepidlo na spravení židle, to je užitečná informace. Historka o tom, kdo ji rozsedl, už je informace navíc.
Hlídejme si děti
Tohle ani nepotřebuje komentář. Děti jsou hravé, do všeho hrabou, vše přenášejí, vše ohmatávají. Není rozhodně dobrý nápad nechat je pobíhat po obchodě. Především po obchodě, kde je mnoho ostrých a těžkých věcí, které rády padají na nohu, v tom lepším případě. Kupodivu valná většina rodičů to považuje za samozřejmost, a pak za sebou zanechávají spoušť!
Nepřehánějme ochotu
Jestli mě něco dokáže rozzuřit, tak je to moc aktivní zákazník. Proto bych doporučila - nepomáhejte, pokud vás o to prodavač nepoprosí. Já někdy pomoc potřebuju, protože toho hodně neunesu, všude nedosáhnu a podobně, ale prostě zákazník, který mi strká ruce do mojí práce, mi akorát překáží. Dále bych doporučila zboží, které jste si rozmysleli, nenosit zpátky do regálu. Můžete si myslet, že víte, kde jste to vzali, ale pravděpodobně v tom uděláte bordel a naštvet personál :-D Zkrátka méně je někdy více.
Kdyby tohleto každý dodržoval, byla bych naprosto šťastná. Sama se snažím se podle toho řídit, protože co sám nerad, nedělej druhému, že ano!
Příště vám zprostředkuju nejčastější hlášky od zákazníků, které dokážou zaručeně vytočit :-)
V tomhle příspěvku bych se ráda zaměřila na věci, které mi jako prodavačce vadí a proto bych radila všem, aby se jim vyvarovali.
Jako samozřejmě, určitě jsou osoby sluníčkové, které se smějí a jsou milé každý den, ale k těm já prostě nepatřím. Pro účely tohoto postu tedy přijměme předpoklad, že každá prodavačka je udržkovaná baba topící se momentálně ve vražedných PMS náladách. Když zrovna není, určitě jistou etiketou neurazíme. A pokud je, vyhneme se zkaženému dni jak našemu tak jejímu.
Poznámka: Moje poznatky vycházejí z klientely železářství - povětšinou muži středního vzdělání a dědové, kteří vykládají, jak si měli za komunismu víc nakrást. Normální člověk určitě nemá s chováním v obchodě takové problémy jako právě tyto a další rizikové skupiny, ale stejně...
Poznámka 2: Nakonec jsem se nějak rozepsala, rozdělím to tedy na části, zde máte první z nich.
Nebuďme familiérní
Na začátek něco, co by podle mě měla být samozřejmost - prodavačům netykáme. Pokud je neznáme samozřejmě. A co jako že jsem holka a že jsem mladá, husy jsme spolu nepásli! Nejsem nijak moc nadšená ani z familiérních oslovení, která si mnoho starších pánů osvojuje - dcerko, slečinko, dívko, lásko... Ne, fakt ne. Stejně tak si dovedu představit, že prodavač, ač atraktivní, by nebyl nadšený, kdybych mu začla říkat "chlapáku". Jsme cizí lidé, sice on pro mě poskytuje určitou službu, ale základní slušnost by stále měla být zachována. Bohužel moje smůla je, že spousta lidí zná mého otce (který je vlastník obchodu, je to rodinný podnik) i mamku a myslí si, že jim to dává právo mi tykat a chovat se až moc familiérně.
Nedělejme vtipy
Možná si myslíme, že náš smysl pro humor je nepřekonatelný, ale nemusí tomu tak být. Proto pokoušet se o humor v internakci s cizím prodavačem mi přijde jako velká hloupost. Nemusí mít zrovna náladu, nemusí sdílet náš humor, může to urazit jeho jemnocit. Já prostě nepatřím k lidem, kteří se dokážou ze slušnosti smát, i když občas se přemůžu, ale radost z toho nemám. Preferuju neutrální nakupování bez zbytečných snah to ozvláštnit, protože prostě nikdy nevíme, jaký je ten druhý. Nejhorší nápad je vtipkovat o partnerovi, jak je hrozný, jak neumí tohle a tohle... Nelíbí se mi to u žen a přímo to nechápu u mužů. Proč si myslejí, že vykládat mladé ženě o svojí "strašný starý" je dobrý nápad? Určitě se nehodí ani humor s "flirtovacím" podtextem, hlavně od těch starých dědů je to docela creepy :-D
Nekomentujme přehnaně
Pracuju v železářství. Používám pracovní rukavice. Černé. Přesto strašně moc zákazníků cítí potřebu se mě v žertovném stylu zeptat, jeslti mi je zima, případně koho jdu vraždit. A to i v létě. I kdyby mi zima byla, co je komu do mojí termoregulace? Proto bychom se měli vyvarovat poznámek o něčem, co nám přijde zvláštní na vzhledu prodavače, protože to pravděpodobně už slyšel ten den stokrát a začíná mu to lézt na nervy. Výjimku bych dovolila, pokud se jedná o kompliment, ale zase musíme vědět, kde je hranice. Pokud pochválím utahané prodavačce náušnice, máme z toho obě lepší pocit. Pokud mi ale zákazník řekne, že mi sluší kalhoty, tak je mi jasné, že se mi kouká na zadek, což asi není ideální. Ano, zažila jsem to :-D
Nevylévejme si srdce
Nerada vám to říkám, ale vaše životní osudy jsou prodavačům naprosto ukradené. Není to určitě pravidlem, ale troufnu si říct, že valná většina nemá náladu a většinou ani čas na to, aby poslouchala vaše vyprávění o věcech nesouvisejících s obchodem. Taky je nijak zvlášť nezajímá, na co si danou věc kupujete. Samozřejmě většina uvítá nějaké hodnocení výrobku, protože na základě toho můžou dále doporučovat či upozorňovat na vychytávky v použití, taky do jisté míry potřebujou vědět, na co to chcete, hlavně v železářství, ale prostě... nic se nemá přehánět. Že paní potřebuje lepidlo na spravení židle, to je užitečná informace. Historka o tom, kdo ji rozsedl, už je informace navíc.
Hlídejme si děti
Tohle ani nepotřebuje komentář. Děti jsou hravé, do všeho hrabou, vše přenášejí, vše ohmatávají. Není rozhodně dobrý nápad nechat je pobíhat po obchodě. Především po obchodě, kde je mnoho ostrých a těžkých věcí, které rády padají na nohu, v tom lepším případě. Kupodivu valná většina rodičů to považuje za samozřejmost, a pak za sebou zanechávají spoušť!
Nepřehánějme ochotu
Jestli mě něco dokáže rozzuřit, tak je to moc aktivní zákazník. Proto bych doporučila - nepomáhejte, pokud vás o to prodavač nepoprosí. Já někdy pomoc potřebuju, protože toho hodně neunesu, všude nedosáhnu a podobně, ale prostě zákazník, který mi strká ruce do mojí práce, mi akorát překáží. Dále bych doporučila zboží, které jste si rozmysleli, nenosit zpátky do regálu. Můžete si myslet, že víte, kde jste to vzali, ale pravděpodobně v tom uděláte bordel a naštvet personál :-D Zkrátka méně je někdy více.
Kdyby tohleto každý dodržoval, byla bych naprosto šťastná. Sama se snažím se podle toho řídit, protože co sám nerad, nedělej druhému, že ano!
Příště vám zprostředkuju nejčastější hlášky od zákazníků, které dokážou zaručeně vytočit :-)
pátek 2. listopadu 2012
Dušičky
Mám ráda podzim. Sice je mi každý rok kosa, je brzo tma, moje kůže trpí dehydratací a já trpím záněty močového měchýře, ale stejně mě podzim zas a znovu dojímá a to na něm mám neskutečně ráda. Všechna příroda se ukládá ke spánku, odumírá. Ale odumírá velice pokorně a s důstojností, protože na jaře se zase všechno obnoví, narodí se nová příroda ze kořenů a pozůstatků té loňské a všechno bude zase krásné, dokud nenastane opět podzim a nebude čas odejít. I zvířata, když pocítí, je se blíží jejich čas, pokorně a tiše čekají na svůj odchod ze života.
Přála bych si, aby bylo více lidí, kteří dokážou odejít stejně pokorně. Smrt není něco, s čím je potřeba za každou cenu bojovat. Ale v dnešní době, když člověk pocítí, že už ho stáří dohání, automaticky se předá do rukou lékařů. Je normální, že člověk bere čím dál víc prášků, tráví svůj čas v nemocnici a snaží se co nejvíc prodloužit svůj život, jako by ani neměl jinou možnost. Moje babička byla hrozně aktivní žena a právě tím, že přecházela chřipku a dělala věnečky na dušičky, což milovala, si uhnala infarkt, který bohužel nerozpoznala včas a způsobila si veliké poškození srdce. Od té doby její život byl jen o tom, že brala prášky, běhala po doktorech... a to bylo vlastně vše. Neměla už zájem dál něco dělat, něco se dozvídat, žila pouze v kolotoči, který ji udržoval naživu... Bylo mi jí strašně, strašně líto. Když umřela v nemocnici, nikdo se ani neobtěžoval dát nám hned vědět.
Prála bych si, aby bylo víc lidí, kteří nechají své blízké odejít s důstojností. Mnohdy to totiž není ani tak přání samotného starého člověka, jako spíš jeho blízkých, kteří ho neustále tlačí do léčebných zákroků a nedají mu pokoj, dokud není úplně bezmocný, mnohdy pod náporem prášků ani pořádně neví, kdo je, a jeho tělo není už bolestí a stářím tak poničené, že ani přes všechny zásahy lékařů dál nevydrží. Když umřel můj dědeček, chlap, co řečnil na jeho pohřbu, říkal, že je to velká tragédie. Měla jsem chuť mu jednu vrazit. Když zemře člověk, který kvůli zákalu nevidí, kvůli nekróze z cukrovky mu museli uříznou prsty na nohou a ruku, který kvůli lékům nemá už jasno v hlavě, který měl několik infarktů a sám ani nesejde ze schodů, ani se neumyje a nenají v důstojnosti, tomu říká tragédie?
Smrt stářím není tragédie. Dovedu si představit, že až budu stará a nemocná, už toho budu mít taky plné zuby. Nebojím se smrti a myslím si, že to, jak se v naší společnosti strach ze smrti pěstuje, není zdravé.
Můj nejsmutnější zážitek se smrtí, který mě dokáže rozbrečet ještě dnes, po několika letech, byl, když nám zemřela koťátka. Byl to první vrh naší kočky a prostě to nevyšlo. Po jednom měsíci, kdy se zdálo vše v pořádku, najednou tři ze čtyř koťátek postupně zemřely. To je věc, ze které je mi smutno. Když zemře nevinná dušička, která měla celý život před sebou, která se snažila hrát si a žít, ale nebylo jí to dopřáno.
Dnes si vzpomínám na moje obě babičky a jednoho dědu, na to, že bez nich bych tady nebyla já ani nikdo z celé naší rodiny, která je skvělá (na pár výjimek, ale tak...), myslím na všechny pěkné chvíle, které jsem díky nim v dětství zažila. Vzpomínám na všechna zvířátka, která jsme měli a která nás opustila, a kolik radosti nám přinesla. Vzpomínám na koťátka, ale taky na to, že jedno z nich snad zázrakem přežilo, moje milovaná Pipinka X33 Myslím na všechny, co mám ráda, a jsem vděčná, že na ně dneska nevzpomínám.
Včera jsme byli na hřbitově zapálit svíčky, už byla tma, a bylo to to nejkrásnější na Dušičkách. Všude hořely svíčky, nádherně to zářilo do té podzimní, chladné noci. Plamínky myšlenek ze srdcí lidí, kteří nezapomínají :-)
Přála bych si, aby bylo více lidí, kteří dokážou odejít stejně pokorně. Smrt není něco, s čím je potřeba za každou cenu bojovat. Ale v dnešní době, když člověk pocítí, že už ho stáří dohání, automaticky se předá do rukou lékařů. Je normální, že člověk bere čím dál víc prášků, tráví svůj čas v nemocnici a snaží se co nejvíc prodloužit svůj život, jako by ani neměl jinou možnost. Moje babička byla hrozně aktivní žena a právě tím, že přecházela chřipku a dělala věnečky na dušičky, což milovala, si uhnala infarkt, který bohužel nerozpoznala včas a způsobila si veliké poškození srdce. Od té doby její život byl jen o tom, že brala prášky, běhala po doktorech... a to bylo vlastně vše. Neměla už zájem dál něco dělat, něco se dozvídat, žila pouze v kolotoči, který ji udržoval naživu... Bylo mi jí strašně, strašně líto. Když umřela v nemocnici, nikdo se ani neobtěžoval dát nám hned vědět.
Prála bych si, aby bylo víc lidí, kteří nechají své blízké odejít s důstojností. Mnohdy to totiž není ani tak přání samotného starého člověka, jako spíš jeho blízkých, kteří ho neustále tlačí do léčebných zákroků a nedají mu pokoj, dokud není úplně bezmocný, mnohdy pod náporem prášků ani pořádně neví, kdo je, a jeho tělo není už bolestí a stářím tak poničené, že ani přes všechny zásahy lékařů dál nevydrží. Když umřel můj dědeček, chlap, co řečnil na jeho pohřbu, říkal, že je to velká tragédie. Měla jsem chuť mu jednu vrazit. Když zemře člověk, který kvůli zákalu nevidí, kvůli nekróze z cukrovky mu museli uříznou prsty na nohou a ruku, který kvůli lékům nemá už jasno v hlavě, který měl několik infarktů a sám ani nesejde ze schodů, ani se neumyje a nenají v důstojnosti, tomu říká tragédie?
Smrt stářím není tragédie. Dovedu si představit, že až budu stará a nemocná, už toho budu mít taky plné zuby. Nebojím se smrti a myslím si, že to, jak se v naší společnosti strach ze smrti pěstuje, není zdravé.
Můj nejsmutnější zážitek se smrtí, který mě dokáže rozbrečet ještě dnes, po několika letech, byl, když nám zemřela koťátka. Byl to první vrh naší kočky a prostě to nevyšlo. Po jednom měsíci, kdy se zdálo vše v pořádku, najednou tři ze čtyř koťátek postupně zemřely. To je věc, ze které je mi smutno. Když zemře nevinná dušička, která měla celý život před sebou, která se snažila hrát si a žít, ale nebylo jí to dopřáno.
Dnes si vzpomínám na moje obě babičky a jednoho dědu, na to, že bez nich bych tady nebyla já ani nikdo z celé naší rodiny, která je skvělá (na pár výjimek, ale tak...), myslím na všechny pěkné chvíle, které jsem díky nim v dětství zažila. Vzpomínám na všechna zvířátka, která jsme měli a která nás opustila, a kolik radosti nám přinesla. Vzpomínám na koťátka, ale taky na to, že jedno z nich snad zázrakem přežilo, moje milovaná Pipinka X33 Myslím na všechny, co mám ráda, a jsem vděčná, že na ně dneska nevzpomínám.
Včera jsme byli na hřbitově zapálit svíčky, už byla tma, a bylo to to nejkrásnější na Dušičkách. Všude hořely svíčky, nádherně to zářilo do té podzimní, chladné noci. Plamínky myšlenek ze srdcí lidí, kteří nezapomínají :-)
čtvrtek 1. listopadu 2012
11 - můj první tag!
Tagy, to je nedílná součást internetu, snad na všech stránkách nějaké jsou, ať se týkají hudby, obrázků, psaní, hraní... Kdo je nedělá, jako by nebyl! :-D Ne, samozřejmě si dělám legraci, někoho to asi nebaví, ale mě ano a to velice, proto děkuji moc Lucy, která mě označila v tagu 11 věcí (či jak se to jmenuje) :-) Nebudu to dál zdržovat, jdu na to.
Nejdřív pravidla:
2. Který kosmetický produkt si už nikdy nekoupíte?
3. Věříte v něco?
5. Váš oblíbený parfém?
6. Jaký druh vánočního cukroví patří mezi vaše nejoblíbenější?
7. Jaké chlapecké a holčičí jméno se vám líbí nejvíce?
8. Jaká kniha vás v poslední době zaujala a proč?
9. Jaká je vaše vysněná svatba?
10. Kdybyste si mohly vybrat, ve které zemi byste se narodily?
11. Co si myslíte o tom, že 21. 12. má nastat konec světa, popř. má dojít k jistému přerodu energií?
Nejdřív pravidla:
1) řekni o sobě 11 zajímavostí
2) zodpověz 11 otázek od blogerky, která tě nominovala
3) vymysli 11 otázek pro blogerky, které nominuješ ty
4) vyber 11 blogerek pro nominaci a informuj je o ní
5) neoznačuj tu, která označila tebe
A teď se vás pokusím neunudit egoistickým pindáním sama o sobě :-)
ad 1)
1. Jediná žena, která kdy byla mým vzorem snad ve všem všudy, je Dana Scully. Ano, je fiktivní... ale je moje :-D (Jestli to někdo, nedej Bože, nevíte, tak to je agentka z Akt X :-))
Má láska X33
2. Mám ráda zvířata, která se jiným lidem nelíbí. Naprosto rozkošnými shledávám hlavně šneky, slimáky, medůzy, chobotnice a další především vodní havěť.
Awww, kdo vy takovou nechtěl domů? X333
3. Líbí se mi manga a anime, především žánry s krásnými bishouneny (kreslenými mladíky).
Tohohle sice zrovna neznám, ale základní myšlenku vystihuje dobře :-D
4. Ráda hraju textové RPG na různých fórech, dokonce jsem jedno víc než dva roky vedla. Bohužel jsem musela z časových důvodů nedávno přestat, což mě mrzí, ale myslím, že na to snad budou hráči vzpomínat v dobrém :-)
5. Ve svých snech jsem se naučila létat. Začalo to tím, že jsem se vznášela jen tak nad zemí bez kontroly, postupně jsem se lepšila a lepšila, trénovala jsem a teď už ve snech můžu létat stejně přirozeně jako chodit nebo běhat. Proto mě nikdy nic a nikdo nedohoní! Nevím, co to znamená, ale moc se mi to líbí :-)
6. Mám velice špatný zrak. Dobře, ne zas až tak velice, ale docela dost. Mám to nejspíše dáno geneticky, moje mamka byla za svobodna Těsnohlídková... :-D Ale i tak jsem nejhůř vidící člen rodiny.
7. Nikdy jsem nečetla ani neviděla Twilight a Hunger games, neřadím se ani k fanouškům ani k haterům. Ale pokud bych si měla vybrat, radši se zařadím k fanouškům, protože hatery nemám ráda. Nejraději jsem však neutrální, vzhledem k tomu, že o tom nevím ani ň.
8. Nemám ráda zkratky. Radši řeknu dvakrát delší slovo nebo slovní spojení, než abych vypustila z pusy něco jako "fleška", "empétrojka", "micelárka"... Nevadí mi, když to někdo říká, ale mně samotné se to neskutečně příčí, používám je velice málo a výjimek je taky minimum. Platí to i pro komunikaci na internetu, jakže něco jako "jj" jste si teď právě ode mě přečetli poprvé a naposledy :-D
9. Miluju zpěv, sólový i sborový, aktivně i pasivně. Mám hodně hudebních zážitků z vystoupení se sborem, na které nikdy nezapomenu, protože byly nádherné. Považuju se za velice obstojnou zpěvačku... Samochvála smrdí, ale dopřejte mi to, aspoň u té jedné věci, která mi v životě jde :-D
10. Ráda jím hůlkama a celkově mám blízko ke kuchyni, která se jí hůlkama.
11. Číslo 11 bylo nedávno hlavním číslem mého života, viděla jsem ho úplně všude a bylo mi jasné, že to něco znamená. Myslím, že je to číslo nového počátku.
ad 2) Tak copak si to pro mě Lucy připravila? :-)
1. Jaké je vaše vysněné povolání?
Spisovatelka! Toho se hodlám držet. Pokud jde o zaměstnání, které mě fascinuje, ale pokoušet se o něj nebudu, tak to je barová zpěvačka :3 A do třetice zaměstnání, které je neuskutečnitelné... technik na vesmírné lodi jako ve Star Treku X33
No, je jich hodně :-D Ale pokud bych měla být všeobecná, tak nevím, protože žádná značka ani typ produktu mě zatím vyloženě neodradily. Ale už si asi nikdy nekoupím žádné mazání na tělo s parabeny, protože nechci pokoušet štěstí, přestože je to možná nesmysl.
3. Věříte v něco?
Ano :-D Ale to asi není ta odpověď, ve kterou Lucy doufá, že? Asi chce slyšet i v co :-D Nevím, jestli to je myšleno v něco jako například v nějakou vyšší sílu nebo na něco, jako například na duchy... tak to zahrnu tak nějak všechno :-) Věřím v anděly, v elfíky, v jednorožce, v mimozemšťany, duchy, reinkarnaci, karmu, osud, věřím, že lidská myšlenka je ta nejmocnější síla, díky které můžeme uvést celý vesmír do pohybu a dokázat naprosto cokoli. Věřím v něco, co by možná někdo nazval Bohem, ale já sama to nenazývám nijak, protože je to spíše pocit než nějaké slovo nebo konkrétní představa.
4. Kdybyste měly neomezené možnosti a prostředky, jaký kosmetický produkt byste si určitě pořídily?
Nemám dojem, že si nějakou kosmetiku nepořizuji z nedostatku financí. Kdybych měla neomezené prostředky, spíš bych nakupovala oblečení :-D
5. Váš oblíbený parfém?
Parfémy moc často nepoužívám, ale nejoblíbenějším by se dal nazvat L od Gwen Stefani a to proto, že je nadepsaný stejným fontem, jaký používá pro své účely detektiv L z mangy a anime Death Note. Ano... to je taky ten důvod, proč ho mám :-D Ale nechápejte to špatně, ta vůně se mi kupodivu líbí... :-D
6. Jaký druh vánočního cukroví patří mezi vaše nejoblíbenější?
Asi jsem divná, ale já nemám moc ráda vánoční cukroví :-D Je to proto, že mám ráda ovoce, ale u nás je vánoční cukroví hlavně o čokoládě, které mám už po pěti minutách až do konce svátků plné zuby. A ty druhy, kde není čokoláda, mě stejně moc neberou... Mám ráda vánočku, počítá se to?
7. Jaké chlapecké a holčičí jméno se vám líbí nejvíce?
Jaká to ďábelská otázka! Mně se líbí všechna jména :-D Ale kdybych si měla vybrat, tak asi (předpokládám, že se myslí česká) Kryštof nebo Jonáš pro kluky a pro dívku se mi líbí jméno Slaměnka a nezajímá mě, že takové u nás není :-D
8. Jaká kniha vás v poslední době zaujala a proč?
Teď asi opět zapůsobím jako "pánbíčkář", ale v poslední době mě zaujala Bible. Nedokážu se považovat za plnohodnotného člověka, dokud ji nepřečtu, ať už mám na události v ní popisované názor jakýkoli. Myslím, že je to prostě věc všeobecného vzdělání. A protože jsem v poslední době cítila, že už jsem připravená se s touhle četbou poprat, začala jsem ji číst. Ale rozhodně jsem nečekala, že mě to bude bavit a bude mě zajímat, jak to bylo dál... a přesně to se stalo :-)
9. Jaká je vaše vysněná svatba?
No... já vím, že to možná není normální, ale já nevím, mně je to snad i tak nějak jedno, dokonce by mě vůbec nezabilo, kdyby žádná nebyla :-D Ale protože se tomu nejspíš nevyhnu, přece jen mám nějaké základní představy. Ani ne tak o tom, jaká by měla být, jako spíš jaká by být neměla. Nechci svatbu, kdy autem přijedu na radnici, starostka mě oddá, pojedu do oblíbené hospody na hostinu, strýcové se opijou a budou hulákat, budou se hrát hity od Lucie, nastoupí bavič, který předvádí humorné číslo v masce Václava Klause, a nakonec zazpívá a zatancuje travestishow. Takovouhle svatbu měla jedna moje známá a mě z toho vstávají vlasy hrůzou na hlavě!!! Ne. Já na svou svatbu přijedu v kočáře s koňmi, jelikož... prostě... auta jsou nechutná! A budu se vdávat někde na zámku, mimo město, abych si vůbec uvědomila, že se děje něco neobyčejného a že to není jen další den v životě našeho maloměsta. Možná by vůbec nejlepší bylo vdát se někde v lese pod dubem... o tom budu rozhodně uvažovat.
10. Kdybyste si mohly vybrat, ve které zemi byste se narodily?
No, nejspíš v ČR, protože jsem si to očividně vybrala, když došlo na lámání chleba :-D Ale pokud bych mohla vybrat, kde bych teď, se svými znalostmi a zájmy, chtěla žít svůj alternativní život, rozhodně by to byla Anglie. Mám k ní prostě blízko, ve všech možných směrech. Pokud by to nebyla Anglie, tak nějaký zapadlý ostrov, kde bych žila v domorodém kmeni, o kterém by nikdo nevěděl, do ničeho se nám nemontoval a nechal nás žít v souladu a mořem a přírodou.
11. Co si myslíte o tom, že 21. 12. má nastat konec světa, popř. má dojít k jistému přerodu energií?
Osobně si myslím, že se nestane nic. Takovýchto "konců světa" už bylo, že se to snad ani nedá spočítat, jenže tenhle je nejvíc zmedializovaný díky pochybným osobám typu Erich von Däniken (správě, nemám ho ráda). Dokonce jsem četla, že datum uvedené Aztéky nebo kdo že to ten kalendář napsal, vypršelo už v létě, protože oni neměli přestupné roky. Zkrátka a dobře si s tím hlavu nedělám. Jestli skončí svět, notak skončí. Pokud by to byla nějaká přírodní katastrofa, která by zanechala naši planetu v dezolátním stavu, doufám, že to nepřežiju. Nechtěla bych tu být v pustině. Pokud to bude přerod energií, tak to podle mě už začalo a postupuje to tak pomalu, že si toho rozhodně 21. 12. nijak zásadně nevšimneme.
Ad 3) Uff, zapojit fantazii bude po tom všem náročné :-D
1. Každý má typ kosmetického výrobku, kterého se nemůže nabažit. Jaký je ten váš?
2. Jaké se vám nejčastěji zdají sny?
3. Máte radši kočky nebo psy?
4. Máte na něco alergii?
5. Stalo se vám někdy, že jste u filmu nebo u knížky či seriálu plakaly? Nemyslím zaslzely, myslím opravdu brečely tak, že vám tekly proudy slz, které jste nemohly zastavit, a ještě jste se z toho pár dní vzpamatovávaly.
6. Tři věci, které nemůžete nejvíc vystát?
7. Jaká je vaše nejoblíbenější pohádka?
8. Co vám dokáže zaručeně vždy zvednout náladu?
9. Jaký je váš postoj ohledně testování kosmetiky na zvířatech?
10. Který je podle vás nejvíc podceněný článek na vašem blogu (neměl tolik ohlasu, kolik by si podle vás zasloužil)?
11. Máte nějaké oblíbené přísloví, výrok, moudro, motto?
A teď nominace! Opravdu nebudu procházet kdo koho kde tagnul, to po mně nemůžete chtít! Prostě kdo to ještě nedělal, ten to má, a pokud už je nominovaný, notak si aspoň může vybrat, které z 22 otázek se mu líbí nejvíc :-D Samozřejmě nikoho nenutím, tag má sloužit zábavě, není to povinnost, to snad všichni chápeme. Takže, ráda si přečtu tento tag od:
Jsem si jistá, že někdo z nich už tagnutý je... ale co už :-)
Tak, kdo se dočetl až sem, ten má můj obdiv a dík! A pokud jsem vás neoznačila, tak jsem si asi myslela, že to udělal někdo jiný, ale pokud ne, určitě se taky zapojte! Ráda si to přečtu :-)
pátek 26. října 2012
Kancelář pro styk s matérií
...aneb má "obhajoba shopaholiků" ;-)
Dnes jsem se vrátila z Prahy, kde jsem se podívala do pár obchodů, o kterých jsem dosud jen četla na vašich blozích (nojo, balík z vidlákova :-D), takže jsem si domů přivezla pár zajímavých artefaktů. Taky jsem se po cestě stavila pro svou pravidelnou objednávku z Avonu a ještě do třetice jsem si na poště vyzvedla zásilku z mého oblíbeného obchodu s kosmetikou. Pěkně se mi to sešlo! A jak jsem si tak kráčela domů pod tíží všech těch hmotných statků, říkala jsem si... líbí se mi to a nebo ne?
Pamatuju si, že jako dítě jsem měla období, kdy jsem byla znechucena svou hmotnou podstatou. Připadalo mi odpudivé, že dostávám pořád nějaké hračky, dárky a věci. Dokonce i to, že musím jíst, mi přišlo strašně povrchní. Přála jsem si objevovat podstatu bytí a promlouvat s duchy stromů, ne se cpát a hrát si s bárbínkama!
Naštěstí jak šel čas, našla jsem si přece jen cestu ke svému tělesnému já. Pochopila jsem, že je mi líp, když myslím občas nejdříve na hmotu a potom teprve na ducha a že oběd mému štěstí skutečně prospěje víc než převelice zajímavá přednáška absolvovaná o hladu. Po pravdě, byl to pro mě celkem objev :-D Ale ani tak jsem nepotřebovala obklopovat se kvanty věcí, pořád jsem byla ten, pro koho bylo důležitější mluvit s duchy stromů.
Ovšem pořád víc a víc jsem si všímala, že mi dělá radost nakupovat, pořizovat si nové věci, těšit se z pocitu toho, že vlastním něco, co je jenom moje. To už bylo na vysoké škole, protože dokud jsem byla doma, všechno bylo všech, tak to u nás prostě chodilo :-) A samozřejmě když jsem si sama začala vydělávat, je to ještě mnohem "horší" :-D Moje radost z nakupování a pořizování věcí se teď může plně projevit. Tedy, pořád se nepovažuju za nějak moc rozhazovačnou, přece jen jsem z původně chudých poměrů a vím, že člověk nepotřebuje většinu z toho, o čem si myslí, že bez toho nemůže žít. A tak jsem si tak kráčela a v duchu jsem si říkala... má to nějaký smysl? Proč to prostě nezahodím a nejdu si povídat se stromy? Co je to za podivnou kulturu, kde se lidé zajímají víc o to, co si zas nového pořídí, než o to, jestli je nebe modré a sluníčko svítí? Když si procházím svoje oblíbené kanály na youtube, přijde na mě taková marnost. Proč mi ti lidé vyprávějí o tom, co si nakoupili? Proč nemluví radši o tom, že je Země čím dál víc špinavá a měli bychom s tím něco dělat?
Takové úvahy mě občas přepadnou. Ale víte, co si myslím? Myslím, že takovéhle myšlenky jsou nefér. Vůči ostatním i vůči sobě. Pravda, peníze nemůžou koupit štěstí, ale můžou ho alespoň na omezenou dobu zatraceně dobře nahradit. Jak jsem o sobě zjistila, jsem už zkrátka materiální žena. To neznamená, že mě nezajímá můj duchovní rozvoj, ale prostě mám radost z věcí, na které si můžu sáhnout. Když si dám dohromady, kolik radosti mi už přinesly různé krámy související s mými oblíbenými seriály a hudebními skupinami, které tak ráda nakupuju, málem bych se už začala přít s tím rčením o penězích a štěstí :-D
To, na čem záleží, je, jestli máme radost. A způsob, jakým si tu radost přivodíme, není něco, co by měl kdokoli soudit. Pokud má duše radost, může směřovat ke klidu, a o to přece jde, abychom měli klid a tím získali dokonalou spokojenost. Pokud se někdo rozhodne, že odhodí všechno, bude putovat a tím najde sám sebe a svůj klid, v pořádku. Pokud se někdo rozhodne, že se obklopí věcmi, které ho těší, a tím si vyrobí svoje štěstí, taky v pořádku.
Naše tělo je nakonec součástí materiálního světa a tenhle svět na nás skrz tělo působí. Obklopovat se věcmi, které nás těší, je myslím přínosné i pro naši duši. Vůně, barvy, tvary, fluffy roztomilé ňuňu objekty... všechno, co se nám líbí, vytváří kolem nás příjemnější prostředí a tím i příjemnější nás vnitřek :-)
A když to vezmu opačně, my zase působíme skrz naše tělo na svět. Já osobně si to představuju tak, že je moje malé tělíčko a za ním je nekonečný vesmír, ve kterém žije moje duše. Ale málokdo vidí dovnitř, moje duše se prezentuje pro většinu světa jen mým tělem, je to taková kancelář pro styk s matérií :-) A je samozřejmé, že chci, aby moje kancelář dělala dobrý dojem, protože proč by se někdo zajímal o celý vesmír uvnitř, když ho odstraší už vstupní přepážka? Proto si přeju svou kancelář dobře živit, starat se o všechny její aspekty ke své spokojenosti a stejně tak ji i odívat, aby byla náležitě reprezentativní. A to všechno souvisí s tím, že vyrazím na nákupy a užiju si krásné chvíle vybíráním pozlátek pro svou kancelář.
Nic není černobílé, nákupy a rozmluvy s duchy stromů se navzájem nevylučují. Pokud se někdo stará pečlivě o svou vnější krásu a pohodlí, neznamená to, že se stejně dobře nestará o vnitřní krásu a pohodlí. Myslím si totiž, že v mnoha případech to spolu prostě souvisí a jedno nejde bez druhého, to je aspoň moje filozofie.
Rozhodně neodsuzuju mnichy a poutníky, kteří našli mnohem větší moudrost a osvícení, než v jaké já můžu v tomto svém životě doufat. Ale kdybych mohla, vzkázala bych všem, kdo odsuzuje konzumní společnost, že toto je součást naší cesty a musíme si jí zkrátka projít.
Tím nechci říct, že mi připadá v pořádku plýtvat a nepomýšlet na zítřejší svět. Ani že si někdy nepřeju zahodit všechno, co mě tíží, a prostě jít a být dokonale volná právě tím, že nic nemám. Ale to už je zas jiný příběh... :-)
Dnes jsem se vrátila z Prahy, kde jsem se podívala do pár obchodů, o kterých jsem dosud jen četla na vašich blozích (nojo, balík z vidlákova :-D), takže jsem si domů přivezla pár zajímavých artefaktů. Taky jsem se po cestě stavila pro svou pravidelnou objednávku z Avonu a ještě do třetice jsem si na poště vyzvedla zásilku z mého oblíbeného obchodu s kosmetikou. Pěkně se mi to sešlo! A jak jsem si tak kráčela domů pod tíží všech těch hmotných statků, říkala jsem si... líbí se mi to a nebo ne?
Pamatuju si, že jako dítě jsem měla období, kdy jsem byla znechucena svou hmotnou podstatou. Připadalo mi odpudivé, že dostávám pořád nějaké hračky, dárky a věci. Dokonce i to, že musím jíst, mi přišlo strašně povrchní. Přála jsem si objevovat podstatu bytí a promlouvat s duchy stromů, ne se cpát a hrát si s bárbínkama!
Naštěstí jak šel čas, našla jsem si přece jen cestu ke svému tělesnému já. Pochopila jsem, že je mi líp, když myslím občas nejdříve na hmotu a potom teprve na ducha a že oběd mému štěstí skutečně prospěje víc než převelice zajímavá přednáška absolvovaná o hladu. Po pravdě, byl to pro mě celkem objev :-D Ale ani tak jsem nepotřebovala obklopovat se kvanty věcí, pořád jsem byla ten, pro koho bylo důležitější mluvit s duchy stromů.
Ovšem pořád víc a víc jsem si všímala, že mi dělá radost nakupovat, pořizovat si nové věci, těšit se z pocitu toho, že vlastním něco, co je jenom moje. To už bylo na vysoké škole, protože dokud jsem byla doma, všechno bylo všech, tak to u nás prostě chodilo :-) A samozřejmě když jsem si sama začala vydělávat, je to ještě mnohem "horší" :-D Moje radost z nakupování a pořizování věcí se teď může plně projevit. Tedy, pořád se nepovažuju za nějak moc rozhazovačnou, přece jen jsem z původně chudých poměrů a vím, že člověk nepotřebuje většinu z toho, o čem si myslí, že bez toho nemůže žít. A tak jsem si tak kráčela a v duchu jsem si říkala... má to nějaký smysl? Proč to prostě nezahodím a nejdu si povídat se stromy? Co je to za podivnou kulturu, kde se lidé zajímají víc o to, co si zas nového pořídí, než o to, jestli je nebe modré a sluníčko svítí? Když si procházím svoje oblíbené kanály na youtube, přijde na mě taková marnost. Proč mi ti lidé vyprávějí o tom, co si nakoupili? Proč nemluví radši o tom, že je Země čím dál víc špinavá a měli bychom s tím něco dělat?
Takové úvahy mě občas přepadnou. Ale víte, co si myslím? Myslím, že takovéhle myšlenky jsou nefér. Vůči ostatním i vůči sobě. Pravda, peníze nemůžou koupit štěstí, ale můžou ho alespoň na omezenou dobu zatraceně dobře nahradit. Jak jsem o sobě zjistila, jsem už zkrátka materiální žena. To neznamená, že mě nezajímá můj duchovní rozvoj, ale prostě mám radost z věcí, na které si můžu sáhnout. Když si dám dohromady, kolik radosti mi už přinesly různé krámy související s mými oblíbenými seriály a hudebními skupinami, které tak ráda nakupuju, málem bych se už začala přít s tím rčením o penězích a štěstí :-D
To, na čem záleží, je, jestli máme radost. A způsob, jakým si tu radost přivodíme, není něco, co by měl kdokoli soudit. Pokud má duše radost, může směřovat ke klidu, a o to přece jde, abychom měli klid a tím získali dokonalou spokojenost. Pokud se někdo rozhodne, že odhodí všechno, bude putovat a tím najde sám sebe a svůj klid, v pořádku. Pokud se někdo rozhodne, že se obklopí věcmi, které ho těší, a tím si vyrobí svoje štěstí, taky v pořádku.
Naše tělo je nakonec součástí materiálního světa a tenhle svět na nás skrz tělo působí. Obklopovat se věcmi, které nás těší, je myslím přínosné i pro naši duši. Vůně, barvy, tvary, fluffy roztomilé ňuňu objekty... všechno, co se nám líbí, vytváří kolem nás příjemnější prostředí a tím i příjemnější nás vnitřek :-)
A když to vezmu opačně, my zase působíme skrz naše tělo na svět. Já osobně si to představuju tak, že je moje malé tělíčko a za ním je nekonečný vesmír, ve kterém žije moje duše. Ale málokdo vidí dovnitř, moje duše se prezentuje pro většinu světa jen mým tělem, je to taková kancelář pro styk s matérií :-) A je samozřejmé, že chci, aby moje kancelář dělala dobrý dojem, protože proč by se někdo zajímal o celý vesmír uvnitř, když ho odstraší už vstupní přepážka? Proto si přeju svou kancelář dobře živit, starat se o všechny její aspekty ke své spokojenosti a stejně tak ji i odívat, aby byla náležitě reprezentativní. A to všechno souvisí s tím, že vyrazím na nákupy a užiju si krásné chvíle vybíráním pozlátek pro svou kancelář.
Nic není černobílé, nákupy a rozmluvy s duchy stromů se navzájem nevylučují. Pokud se někdo stará pečlivě o svou vnější krásu a pohodlí, neznamená to, že se stejně dobře nestará o vnitřní krásu a pohodlí. Myslím si totiž, že v mnoha případech to spolu prostě souvisí a jedno nejde bez druhého, to je aspoň moje filozofie.
Rozhodně neodsuzuju mnichy a poutníky, kteří našli mnohem větší moudrost a osvícení, než v jaké já můžu v tomto svém životě doufat. Ale kdybych mohla, vzkázala bych všem, kdo odsuzuje konzumní společnost, že toto je součást naší cesty a musíme si jí zkrátka projít.
Tím nechci říct, že mi připadá v pořádku plýtvat a nepomýšlet na zítřejší svět. Ani že si někdy nepřeju zahodit všechno, co mě tíží, a prostě jít a být dokonale volná právě tím, že nic nemám. Ale to už je zas jiný příběh... :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)