Dušičky

Mám ráda podzim. Sice je mi každý rok kosa, je brzo tma, moje kůže trpí dehydratací a já trpím záněty močového měchýře, ale stejně mě podzim zas a znovu dojímá a to na něm mám neskutečně ráda. Všechna příroda se ukládá ke spánku, odumírá. Ale odumírá velice pokorně a s důstojností, protože na jaře se zase všechno obnoví, narodí se nová příroda ze kořenů a pozůstatků té loňské a všechno bude zase krásné, dokud nenastane opět podzim a nebude čas odejít. I zvířata, když pocítí, je se blíží jejich čas, pokorně a tiše čekají na svůj odchod ze života.

Přála bych si, aby bylo více lidí, kteří dokážou odejít stejně pokorně. Smrt není něco, s čím je potřeba za každou cenu bojovat. Ale v dnešní době, když člověk pocítí, že už ho stáří dohání, automaticky se předá do rukou lékařů. Je normální, že člověk bere čím dál víc prášků, tráví svůj čas v nemocnici a snaží se co nejvíc prodloužit svůj život, jako by ani neměl jinou možnost. Moje babička byla hrozně aktivní žena a právě tím, že přecházela chřipku a dělala věnečky na dušičky, což milovala, si uhnala infarkt, který bohužel nerozpoznala včas a způsobila si veliké poškození srdce. Od té doby její život byl jen o tom, že brala prášky, běhala po doktorech... a to bylo vlastně vše. Neměla už zájem dál něco dělat, něco se dozvídat, žila pouze v kolotoči, který ji udržoval naživu... Bylo mi jí strašně, strašně líto. Když umřela v nemocnici, nikdo se ani neobtěžoval dát nám hned vědět.

Prála bych si, aby bylo víc lidí, kteří nechají své blízké odejít s důstojností. Mnohdy to totiž není ani tak přání samotného starého člověka, jako spíš jeho blízkých, kteří ho neustále tlačí do léčebných zákroků a nedají mu pokoj, dokud není úplně bezmocný, mnohdy pod náporem prášků ani pořádně neví, kdo je, a jeho tělo není už bolestí a stářím tak poničené, že ani přes všechny zásahy lékařů dál nevydrží. Když umřel můj dědeček, chlap, co řečnil na jeho pohřbu, říkal, že je to velká tragédie. Měla jsem chuť mu jednu vrazit. Když zemře člověk, který kvůli zákalu nevidí, kvůli nekróze z cukrovky mu museli uříznou prsty na nohou a ruku, který kvůli lékům nemá už jasno v hlavě, který měl několik infarktů a sám ani nesejde ze schodů, ani se neumyje a nenají v důstojnosti, tomu říká tragédie?

Smrt stářím není tragédie. Dovedu si představit, že až budu stará a nemocná, už toho budu mít taky plné zuby. Nebojím se smrti a myslím si, že to, jak se v naší společnosti strach ze smrti pěstuje, není zdravé.

Můj nejsmutnější zážitek se smrtí, který mě dokáže rozbrečet ještě dnes, po několika letech, byl, když nám zemřela koťátka. Byl to první vrh naší kočky a prostě to nevyšlo. Po jednom měsíci, kdy se zdálo vše v pořádku, najednou tři ze čtyř koťátek postupně zemřely. To je věc, ze které je mi smutno. Když zemře nevinná dušička, která měla celý život před sebou, která se snažila hrát si a žít, ale nebylo jí to dopřáno.

Dnes si vzpomínám na moje obě babičky a jednoho dědu, na to, že bez nich bych tady nebyla já ani nikdo z celé naší rodiny, která je skvělá (na pár výjimek, ale tak...), myslím na všechny pěkné chvíle, které jsem díky nim v dětství zažila. Vzpomínám na všechna zvířátka, která jsme měli a která nás opustila, a kolik radosti nám přinesla. Vzpomínám na koťátka, ale taky na to, že jedno z nich snad zázrakem přežilo, moje milovaná Pipinka X33 Myslím na všechny, co mám ráda, a jsem vděčná, že na ně dneska nevzpomínám.

Včera jsme byli na hřbitově zapálit svíčky, už byla tma, a bylo to to nejkrásnější na Dušičkách. Všude hořely svíčky, nádherně to zářilo do té podzimní, chladné noci. Plamínky myšlenek ze srdcí lidí, kteří nezapomínají :-)