Zkouška, zkouška!
Wow, čas letí. Člověk se pohřbí v práci a ve studiu a týden v tahu.
Hlavní otázkou této kapitoly je - jaká délka? Toto jsou zhruba dvě normostrany ve Wordu. Na moje poměry je to krátké, ale říkala jsem si, že možná ne každý rád čte hodně textu naráz :-) Takže mě prostě zajímá, je tohle pro vás dobrá délka kapitoly, nebo byste preferovali delší? Pokud delší, tak o kolik delší? Děkuji za odpověď a teď už k příběhu :-)
Berenika!
Blonďatá dívka se prudce posadila na posteli, až se její dlouhé vlasy rozlétly do všech stran. Byla v jediné chvíli dokonale probuzená, protože jí v mysli stále znělo stejné slovo jako celou noc - její jméno! Ano! Pamatovala si ho a dokonce věděla, co to je! A pamatovala si i strýčka Jaspera, pana ředitele v obleku, pamatovala si, kde je a proč tam je! Měla z toho obrovskou radost. Začala nadšeně pérovat na posteli a dokonce si i vesele zavýskla. Když to přešlo, zahodila pokrývku a vyskočila na nohy. Její skvělá nálada byla teď trochu pokažena, protože země byla studená a noční košile ji vůbec nechránila před zimou, která naplňovala její ložnici. Lehce se zamračila. Proč tu byla taková kosa? To nikoho nenapadlo, že by ji měl zahřát?! Z pohledu z okna, které nebylo na noc zatažené, jí nebylo tepleji. Venku ležela velká vrstva sněhu a vůbec to nevypadalo přívětivě. Výhled nebyl do ulice nýbrž na druhou stranu. Berenika viděla jakési hospodářské budovy a za nimi dlouhé pole. Nebo to bylo louka? Teď zrovna to prostě byla veliká, bílá plocha. Zdálo se jí, že úplně na jejím okraji, kde začínal les, vidí jakési postavičky se procházet, ale nevěnovala jim právě teď mnoho pozornosti. Netušila, jestli je brzo ráno nebo jestli spala dlouho, ale to nebylo důležité. Byla jí zima a měla hlad! Nejvyšší čas najít strýčka.
Bohužel to nebylo tak snadné. Vypadalo to, že Jasper si přivstal a musel jít vyřídit nějaké zcela neodkladné záležitosti, jinak by tu určitě zůstal a postaral se o ni... že ano? Nejspíš musel ještě vyřídit nějaké věci s panem ředitelem, na tom se přece včera domlouvali. Jenže tím pádem se teď Berenika ocitla v nepříjemné situaci. Byla sama na cizím místě obklopena neznámými, hrozivými věcmi a přístroji! Chvíli se po nich rozhlížela. Když se jí ani po té chvíli nevyjasnilo, který z nich by jí mohl udělat snídani, pokrčila mimoděk rameny. Vrátila se do své ložnice, oblékla se a tiše vyklouzla na chodbu. Byl čas obklopit se neznámými, hrozivými lidmi! I když by určitě bylo lepší, kdyby nebyli hroziví.
Dveřmi z jejich pokoje se dostala na jakýsi ochoz, který se táhl jako chodba do obou směrů. Viděla, že kromě jejich pokoje jsou tu nejspíš ještě dva další, alespoň napravo i nalevo zaznamenala dveře podobné těm, ze kterých právě vyšla. Ochoz byl obehnaný masivním zábradlím. Když se přes něj naklonila, viděla, že dole je vstupní hala tohoto hostince či hotelu nebo co to bylo. Neviděla tam ale moc jasně, zábradlí bylo poměrně vysoké a pokud chtěla vědět, jestli někdo dole je, musela sejít ze schodů, které měla po pravé ruce. To také udělala. Pomalu, krok po kroku, sestupovala dolů a napínala zrak i sluch. Slyšela nějaké nejasné zvuky, nedokázala je ale identifikovat, rozhodně to nebyl lidský hlas. Stupně tmavého dřeva, na kterých byla natažená a upevněná zelená látka, aby neklouzaly, pod jejíma nohama vrzaly, ale dole se nic nepohnulo. Pomalu se jí začínal otvírat výhled. Viděla velké vstupní dveře a naproti nim jakousi přepážku, nejspíš místo, kde se přijímali hosté, jak se dovtípila. Nakonec musela uznat, že to tam není tak špatné, jak se jí to zdálo včera večer. Bylo to tam pěkně čisté a uklizené, ozdobené různými jí neznámými druhy rostlin v květináčích a velkými obrazy na stěnách, které zachycovaly přírodu a hlavně koně. Ha, koně! Pamatuje si koně! To zjištění Benedice zase rozbušilo srdce a naplnila ji spokojenost a hrdost na vlastní schopnosti. U přepážky seděl jakýsi člověk. No, seděl... tak nějak se na ní povaloval a chrápal. Viděla z něj jen krátké, rozcuchané hnědé vlasy, to bylo vše. Nejspíš to byl muž, aspoň tak usuzovala podle toho chrápání. Vedle něho ležel nějaký přístroj, ze kterého vycházela dlouhá šňůrka, rozdvojovala se a vedla onomu člověku do obou uší. Zřejmě z ní poslouchal nějaké zvuky, protože jejich zkreslená, slabá podoba byla to, co slyšela Berenika na schodech.
"Ehm... promiňte..." odkašlala si nesměle a promluvila na neznámého. Vůbec se nepohnul, vlastně vůbec nedal najevo, že by ji vnímal. Jistě, jak mě může slyšet, když má ty šňůry v uších! luskla Berenika frustrovaně prsty. Jediný člověk široko daleko a on musí spát a ještě mít ucpané uši! Pomalu přistupovala k přepážce a v duchu doufala, že se člověk probudí sám od sebe, ovšem nic takového se nedělo. Když stála až u něho, zase si odkašlala. Opět žádná reakce, i když tentokrát trochu hlasitěji chrápnul. Maličko se nahnula, aby si prohlédla ten divný, placatý přístroj. Vylekalo ji, když zjistila, že z druhé strany oné desky se ukazovaly nějaké obrázky! Vypadalo to velice násilně, samé výbuchy, běžící lidé... raději se zase stáhla, poměrně ji to totiž znervóznilo. Co je to za člověka, že usnul při takových válečných obrázcích? Ale nedalo se nic dělat, hlad byl hlad a on byl nejspíš jediný, kdo jí mohl teď pomoci. Velice pomalu a skoro neochotně zvedla ruku a zkusmo do něho šťouchla.
"Pane, probuďte se - " Tentokrát byl účinek okamžitý. Člověk se lekl tak, že vyletěl a spadl z vysoké židle, na které za přepážkou seděl. I Berenika se tím prudkým pohybem vyděsila, vyjekla a uskočila. Chtěla utéct, ale neznámý už se co nejrychleji hrabal zpod pultu. Berenika se zastavila. Nevypadal až tak hrozivě, jak se bála. Jeho rozcuchané vlasy byly sice strašné, ale jinak vypadal vlastně dost neškodně. Byl hodně mladý, určitě ne starší než ona (i když svůj věk si nepamatovala). Vypadal dost rozespale a na tváři měl nechápavý výraz, který rozehnal poslední Bereničiny obavy. Dokonce z ní vyloudil i zachichotání.
"Se nemusíte hnedka smát, notak jsem usnul, a co jako..." mručel človíček, když si na obličeji rovnal brýle (ha, pamatovala si, jak se jmenuje další věc!), které mu napůl spadly v důsledku náhlého probuzení. Vypadal docela nabručeně, i když to Berenika tak trochu chápala, určitě byl hodně unavený, když tu jen tak usnul, a toto jistě nebylo to nejpříjemnější probuzení.
"Promiňte, já to tak nemyslela..." usmála se na něho. Jeho výraz se teď začal měnit. Když se rozkoukal a zjistil, že původcem a svědkem jeho neslavného výstupu byla pěkná, mladá dívka, do tváře se mu nahrnula krev a mírně se zpotil.
"Eh, pardon. Dobrý den. Tedy, vy jste asi... ta slečna, co včera v noci dorazila... ne? Slečna... slečna..." nemohl si vzpomenout na její příjmení. Nevinila ho, ani ona sama by ho neznala, kdyby ji včera neoslovil pan ředitel při jejich velice stručné schůzce u něj v kanceláři.
"Waytová, ano, to jsem já," pokývala hlavou na souhlas. Připadalo jí docela zábavné, jak se snažil zamluvit trapnou chvíli, ovšem spíš by uvítala, kdyby přestal řečnit a už jí dal jídlo.
"Jo, to je ono, Waytová. Já jsem... teda, né že by vás to zajímalo, ale mamka někdy... no prostě... občas mě tady nechá takhle hlídat a tak..." To, co z něj lezlo, nedávalo valného smyslu. Berenika krčila obočí ve snaze ho pochopit, ale nakonec se rozhodla do toho vložit.
"Víte, mám hrozný hlad, kde se tady dá najít nějaké jídlo?" Mladý muž zamrkal.
"Aha... no, to záleží na vás, můžete jít někam do restaurace, třeba k nám, že, to je hned támhle," ukázal pod schody, kde byly prosklené dveře. Za nimi bylo viděl krásně upravené stoly, u jednoho dokonce někdo seděl a jedl. "Ještě není čas na oběd, ale máme i snídaně, támhle je ceník, pokud se chcete podívat." Berenika následovala pohledem jeho gesto. Papír pověšený ve vitrínce na stěně? Popošla nejistě k němu a prohlédla si ho, ale moc to nechápala. Byly tam názvy jídel a nápojů a kolem toho nějaká čísla, kterým nerozuměla. Odvaha navštívit restauraci ji pomalu opouštěla a mladík to nejspíš poznal, protože dodal. "Jestli se vám nechce, můžete se najíst u vás v pokoji, váš strýc vám zaplatil donášku potravin do pokoje, asi tušil, že budete mít hlad. Určitě v ledničce něco najdete!" pokusil se usmát a vypadalo to, že se pomalu uklidňuje. Berenika naklonila hlavu.
"Ledničce?" zopakovala po něm. Začínala klesat na mysli, protože to vypadalo, že zapomněla nejspíš i ty nejzákladnější věci, které by měl podle jeho výrazu každý znát. Mladík zamrkal.
"Aha. Mamka říkala, že jste prý ztratila paměť. Wow, tak to je síla. Teda chci říct... promiňte, jenom mě to zaujalo... chápete..." Berenika se rozhlédla zoufale po okolí, ale stále se tam nikdo jiný neukazoval. Mladík si toho musel všimnout, protože přestal brebentit a navrhl: "No, tak bych mohl přestat blbě kecat a jít vám to ukázat, ne?" Blonďatá dívka se okamžitě vrátila pohledem k němu s očima široce otevřenýma.
"Opravdu? To byste udělal?"
"No... jistě... eh... musím se přece starat o hosty... ne?" nervózně se ošil mladík. Berenika jenom entuziasticky přikývla, až se jí vlasy rozevlály kolem hlavy. Na tváři měla natěšený úsměv, když s rukama za zády čekala, až se mladík vymotá ze všech šňůr a vydá se s ní nahoru, objasnit jí taje moderní technologie.
Žádné komentáře:
Okomentovat